Inspiraci, jak vést sami sebe a zaměstnance, nemusíme
hledat jen v manažerských příručkách. Často se nám mnohem přesnější obraz
naskytne, když zamíříme do oblastí s managementem zdánlivě nesouvisejících.
Možná právě tam objevíme zajímavý úhel pohledu, chybějící střípek, který
zapadne do celkového obrazu. Naším dnešním cílem bude Japonsko a jeho
samurajská kultura. Provede nás Vladimír Hotovec, iniciátor vzniku
bojových umění iaidó a kendó v České republice, lektor výcviku policejních
instruktorů a autor knihy Cesta srdce, který si díky svému přístupu vysloužil
přezdívku český samuraj.
Jste držitelem řady ocenění v iaidó a kendó, dlouholetým
organizátorem řady akcí propagujících bojová umění. Jak si Vás bojové umění
zavolalo?
Již jako kluk jsem se zajímal o sebeobranu a tehdy
tajemstvím opředené karate. Tomu jsem se věnoval od roku 1968 necelé dva roky.
Pak mi učaroval japonský meč, samurajové, jejich zvyky, japonská kultura. Na
koupi meče jsem však tehdy neměl prostředky, a tak jsem si umanul, že jej
dostanu, pokud si ho zasloužím. Rozhodl jsem se věnovat kendó, japonskému
šermu. Kendó se však nikde nevyučovalo. Po dvou letech hledání, v roce 1986
jsem se dočkal ukázky tohoto tradičního bojového umění a v již říjnu jsem
založil první oddíl kendó v ČSSR. Na své Cestě jsem se stal duchovním otcem,
žákem, učitelem, reprezentantem, koučem i vedoucím organizace kendó a poznal
jsem mnoho tváří bojových umění.
Řadu čtenářů zřejmě napadne, proč se zabývat exotickým bojovým
uměním? Pomůže jim v případě napadení na ulici. Ale co v každodenním boji na
pracovišti?
První motivací, která dovede většinu lidí k bojovému
umění, je obrana proti vnějšímu nepříteli. Hledají něco, co jim pomůže ubránit
se při napadení. Ale velmi málo zájemců se zabývá tím, že každé bojové umění
má svoji vnější a vnitřní stránku. Žádný pohyb nevznikne bez toho, aniž se
odehraje něco uvnitř Vás, každý konflikt má emoční pozadí.
Uvedu příklad z doby, kdy jsem působil jako lektor
výcviku policejních instruktorů. Bylo prokázáno, že úspěšnost zákroků ze 75 %
závisí na psychickém a mentálním stavu policisty, pouze 25 % je možno připsat
jeho technickým dovednostem a dalším vlivům. Psychika je tedy rozhodující,
pokud se chceme v daném okamžiku adekvátně zachovat. A nejde jen o boj na
ulici. V každodenním životě hraje psychika stejnou roli, ať jde o jednání s
kolegy v práci, s nadřízeným či obchodními partnery.
U nás vnímáme zejména vnější stránku bojového umění, a
to také díky vlivu minulého režimu, který umožnil seznamovat se pouze s ní a
nepovolil návštěvu zahraničních učitelů. Nicméně Japonci bojové umění používají
nejen k tomu, aby zvládli vnější, fyzickou stránku, ale aby prostřednictvím ní
rozvíjeli tu vnitřní. Tím se uzavírá kruh a vytváří se ucelená osobnost.
Uvedu příklad. Pokud se člověk v dójó (prostor, kde se
bojové umění praktikuje) zuje, jde o projev pokory k tomuto místu. Zutí jsou
všichni, jak žáci, tak učitel, pravidla se vztahují na všechny. Pokud se posadí
do seizy (způsob sedu vkleče na patách), je nejstarší žák v čele řady, nováček
na jejím konci. Na základě tohoto prožitku si každý uvědomí, kde je jeho
místo. Tento řád se potom přenáší i do japonské společnosti, kde každý ví,
jaké jsou jeho povinnosti, a akceptuje dané podmínky. To v našem prostředí
nefunguje.
Během uplynulých dvaceti let u nás vznikla řada příležitostí
vyzkoušet si některé z bojových umění. Díky Vašim návštěvám Japonska máte
možnost porovnat náš přístup ke cvičení s tamním. Jaké vnímáte
rozdíly?
Za dobu svého působení v oblasti bojových umění jsem
poznal mnoho významných učitelů. Co učitel, to jiné pojetí i předávání stejných
informací.
Zásadní rozdíl je v kulturní odlišnosti, kterou by bylo
možno v oblasti výcviku definovat tím, že pro nás Evropany jsou důležité uši
a pro Japonce oči. Uvedu vlastní zkušenost. Když jsem po japonském učiteli
požadoval vysvětlení techniky, řekl: Vy cizinci chcete všechno moc rychle.
Chtěli byste jen lízat smetanu. Dívejte se a cvičte. V pravý čas vše
pochopíte. Zprvu jsem byl naštvaný, avšak časem jsem mu dal za pravdu.
V bojovém umění je důležitý postoj, který o dotyčném hodně
vypovídá. V našich zeměpisných šířkách je to často onen sokolský, vypnutá hruď,
vytažená hlava. Jak se odlišuje od postoje, který se vyučuje v bojových
uměních?
Se slovem postoj (kamae) jsem se při praktikování kendó
setkával velice často. Moji učitelé vždy kladli velký důraz na přirozené držení
těla, které však nemá být pouhou vědomě naučenou vnější formou (vypnout prsa,
břicho zastrčit). Váš postoj odráží Vaši osobnost, vnější je odrazem
vnitřního. Ostatně, všichni personalisté vědí, co je to řeč těla. Jen je třeba
se na lidi dívat nejen při pohovoru, kdy předvedou dokonale zvládnuté pohyby
dle návodů z knih či seminářů. Zaměřte se na ně třeba při rautu, až budou
bojovat o pochutiny.
Při cvičení jakéhokoliv druhu bojového umění je velký prostor
věnován přesnému nácviku technik. Stále znovu a znovu se techniky procvičují, i
když si řada žáků může říci - teď už vše umím. Nebo se snad mýlí?
Například v iaidó je 12 kata (soubor přesně daných
pohybů) a s vyššími stupni přibývají další. Můžete je cvičit deset let, a
přesto je budete provádět vždy jinak. Promítá se do nich totiž Váš momentální
vnitřní stav. Máte splín, jste upracovaní, znudění? Všechny tyto nálady a
rozpoložení v nich učitel uvidí. Nesleduje totiž pohyby, ale jejich načasování,
důraz, Váš mentální projev. Jak člověk vyzrává, zraje i jeho iaidó, kendó,
karate či aikidó. Dotyčný získá nadhled, umí předvídat. Pak jeho technika
vypadá klidně, jednoduše.
Moji japonští učitelé vždy kladli obrovský důraz na
procvičování základních technik. Ty přirovnávali k základním kamenům, na
kterých pak lze dále stavět. Většina z nich říkala, že i po čtyřiceti letech
praktikování kendó se mají stále co učit. Nikdy, opravdu nikdy jsem se u
Japonce nesetkal s tím, že by prohlásil já už to umím. Jestliže totiž
existuje možnost dalšího zdokonalení, nemůžete prohlásit, že danou věc umíte.
Pokud to řeknete, může to znamenat, že se již vzdělávat nechcete, že na to
nemáte, že se z Vás stal domýšlivec - mistr, který se již učit nemusí. Zajisté
sami najdete i další úhly pohledu. Opakováním téhož, co již umím, procvičuji
a posiluji kupříkladu svoji pevnou vůli. A té není nikdy dost.
A totéž, k čemu dochází v dójó, se děje i ve firmě.
Člověk s nadhledem si při komunikaci s podřízeným bez zkušeností připomene
dobu, kdy se nacházel také v pozici nováčka, a bude se snažit dotyčného
podpořit a pomoci mu, nikoliv v něm pouze probudit strach.
Strach je zajímavé téma, dokonce by se v současné době dalo
mluvit o managementu strachem, který využívá nejisté situace na pracovním trhu
k manipulaci s lidmi. Jak s ním zachází bojové umění?
Když cvičím s žákem, není obtížné zahnat ho do kouta,
vzbudit u něj pocit strachu. Ale to z něj nikdy nevytvoří osobnost,
kterou bych chtěl mít ve svém týmu. Dotyčný možná udělá něco ze strachu, ale
bojovat za mě a za tým nebude. Jak mohu po někom, kdo je vystavený emočnímu
tlaku, chtít kvalitní výkon?
Mohu zvolit strategii rychle otáčet lidi, vyždímat je a
doufat, že přijde někdo další. Ale v tom případě nemohu mluvit o skutečném
týmu. Nikdy se nebudu moci na své podřízené spolehnout. Naopak sám budu mít
strach, aby někdo z nich nebyl lepší než já a nedostal mě, buď svými lepšími
schopnostmi, nebo…