Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Po stopách samurajů

4.5.2011, , Zdroj: Verlag Dashöfer

     Inspiraci, jak vést sami sebe a zaměstnance, nemusíme hledat jen v manažerských příručkách. Často se nám mnohem přesnější obraz naskytne, když zamíříme do oblastí s managementem zdánlivě nesouvisejících. Možná právě tam objevíme zajímavý úhel pohledu, chybějící střípek, který zapadne do celkového obrazu. Naším dnešním cílem bude Japonsko a jeho samurajská kultura. Provede nás Vladimír Hotovec, iniciátor vzniku bojových umění iaidó a kendó v České republice, lektor výcviku policejních instruktorů a autor knihy Cesta srdce, který si díky svému přístupu vysloužil přezdívku „český samuraj“.

Jste držitelem řady ocenění v iaidó a kendó, dlouholetým organizátorem řady akcí propagujících bojová umění. Jak si Vás bojové umění „zavolalo“?

     Již jako kluk jsem se zajímal o sebeobranu a tehdy tajemstvím opředené karate. Tomu jsem se věnoval od roku 1968 necelé dva roky. Pak mi učaroval japonský meč, samurajové, jejich zvyky, japonská kultura. Na koupi meče jsem však tehdy neměl prostředky, a tak jsem si umanul, že jej dostanu, pokud si ho zasloužím. Rozhodl jsem se věnovat kendó, japonskému šermu. Kendó se však nikde nevyučovalo. Po dvou letech hledání, v roce 1986 jsem se dočkal ukázky tohoto tradičního bojového umění a v již říjnu jsem založil první oddíl kendó v ČSSR. Na své „Cestě“ jsem se stal duchovním otcem, žákem, učitelem, reprezentantem, koučem i vedoucím organizace kendó a poznal jsem mnoho „tváří“ bojových umění.

Řadu čtenářů zřejmě napadne, proč se zabývat exotickým bojovým uměním? Pomůže jim v případě napadení na ulici. Ale co v každodenním „boji“ na pracovišti?

     První motivací, která dovede většinu lidí k bojovému umění, je obrana proti vnějšímu nepříteli. Hledají něco, co jim pomůže ubránit se při napadení. Ale velmi málo zájemců se zabývá tím, že každé bojové umění má svoji vnější a vnitřní stránku. Žádný pohyb nevznikne bez toho, aniž se odehraje něco uvnitř Vás, každý konflikt má emoční pozadí.

     Uvedu příklad z doby, kdy jsem působil jako lektor výcviku policejních instruktorů. Bylo prokázáno, že úspěšnost zákroků ze 75 % závisí na psychickém a mentálním stavu policisty, pouze 25 % je možno připsat jeho technickým dovednostem a dalším vlivům. Psychika je tedy rozhodující, pokud se chceme v daném okamžiku adekvátně zachovat. A nejde jen o boj na ulici. V každodenním životě hraje psychika stejnou roli, ať jde o jednání s kolegy v práci, s nadřízeným či obchodními partnery.

     U nás vnímáme zejména vnější stránku bojového umění, a to také díky vlivu minulého režimu, který umožnil seznamovat se pouze s ní a nepovolil návštěvu zahraničních učitelů. Nicméně Japonci bojové umění používají nejen k tomu, aby zvládli vnější, fyzickou stránku, ale aby prostřednictvím ní rozvíjeli tu vnitřní. Tím se uzavírá kruh a vytváří se ucelená osobnost.

     Uvedu příklad. Pokud se člověk v dójó (prostor, kde se bojové umění praktikuje) zuje, jde o projev pokory k tomuto místu. Zutí jsou všichni, jak žáci, tak učitel, pravidla se vztahují na všechny. Pokud se posadí do seizy (způsob sedu vkleče na patách), je nejstarší žák v čele řady, nováček na jejím konci. Na základě tohoto prožitku si každý uvědomí, kde je jeho místo. Tento řád se potom přenáší i do japonské společnosti, kde každý ví, jaké jsou jeho povinnosti, a akceptuje dané podmínky. To v našem prostředí nefunguje.

Během uplynulých dvaceti let u nás vznikla řada příležitostí vyzkoušet si některé z bojových umění. Díky Vašim návštěvám Japonska máte možnost porovnat náš přístup ke cvičení s tamním. Jaké vnímáte rozdíly?

     Za dobu svého působení v oblasti bojových umění jsem poznal mnoho významných učitelů. Co učitel, to jiné pojetí i předávání stejných informací.

     Zásadní rozdíl je v kulturní odlišnosti, kterou by bylo možno v oblasti výcviku definovat tím, že pro nás Evropany jsou důležité uši a pro Japonce oči. Uvedu vlastní zkušenost. Když jsem po japonském učiteli požadoval vysvětlení techniky, řekl: „Vy cizinci chcete všechno moc rychle. Chtěli byste jen lízat smetanu. Dívejte se a cvičte. V pravý čas vše pochopíte.“ Zprvu jsem byl naštvaný, avšak časem jsem mu dal za pravdu.

V bojovém umění je důležitý postoj, který o dotyčném hodně vypovídá. V našich zeměpisných šířkách je to často onen sokolský, vypnutá hruď, vytažená hlava. Jak se odlišuje od postoje, který se vyučuje v bojových uměních?

     Se slovem postoj (kamae) jsem se při praktikování kendó setkával velice často. Moji učitelé vždy kladli velký důraz na přirozené držení těla, které však nemá být pouhou vědomě naučenou vnější formou (vypnout prsa, břicho zastrčit). Váš postoj odráží Vaši osobnost, vnější je odrazem vnitřního. Ostatně, všichni personalisté vědí, co je to řeč těla. Jen je třeba se na lidi dívat nejen při pohovoru, kdy předvedou dokonale zvládnuté pohyby dle návodů z knih či seminářů. Zaměřte se na ně třeba při rautu, až budou „bojovat“ o pochutiny.

Při cvičení jakéhokoliv druhu bojového umění je velký prostor věnován přesnému nácviku technik. Stále znovu a znovu se techniky procvičují, i když si řada žáků může říci - teď už vše umím. Nebo se snad mýlí?

     Například v iaidó je 12 kata (soubor přesně daných pohybů) a s vyššími stupni přibývají další. Můžete je cvičit deset let, a přesto je budete provádět vždy jinak. Promítá se do nich totiž Váš momentální vnitřní stav. Máte splín, jste upracovaní, znudění? Všechny tyto nálady a rozpoložení v nich učitel uvidí. Nesleduje totiž pohyby, ale jejich načasování, důraz, Váš mentální projev. Jak člověk vyzrává, zraje i jeho iaidó, kendó, karate či aikidó. Dotyčný získá nadhled, umí předvídat. Pak jeho technika vypadá klidně, jednoduše.

     Moji japonští učitelé vždy kladli obrovský důraz na procvičování základních technik. Ty přirovnávali k základním kamenům, na kterých pak lze dále stavět. Většina z nich říkala, že i po čtyřiceti letech praktikování kendó se mají stále co učit. Nikdy, opravdu nikdy jsem se u Japonce nesetkal s tím, že by prohlásil „já už to umím“. Jestliže totiž existuje možnost dalšího zdokonalení, nemůžete prohlásit, že danou věc umíte. Pokud to řeknete, může to znamenat, že se již vzdělávat nechcete, že na to nemáte, že se z Vás stal domýšlivec - mistr, který se již učit nemusí. Zajisté sami najdete i další úhly pohledu. Opakováním téhož, co již „umím“, procvičuji a posiluji kupříkladu svoji pevnou vůli. A té není nikdy dost.

     A totéž, k čemu dochází v dójó, se děje i ve firmě. Člověk s nadhledem si při komunikaci s podřízeným bez zkušeností připomene dobu, kdy se nacházel také v pozici nováčka, a bude se snažit dotyčného podpořit a pomoci mu, nikoliv v něm pouze probudit strach.

Strach je zajímavé téma, dokonce by se v současné době dalo mluvit o managementu strachem, který využívá nejisté situace na pracovním trhu k manipulaci s lidmi. Jak s ním zachází bojové umění?

     Když cvičím s žákem, není obtížné zahnat ho do kouta, vzbudit u něj pocit strachu. Ale to z něj nikdy nevytvoří osobnost, kterou bych chtěl mít ve svém týmu. Dotyčný možná udělá něco ze strachu, ale bojovat za mě a za tým nebude. Jak mohu po někom, kdo je vystavený emočnímu tlaku, chtít kvalitní výkon?

     Mohu zvolit strategii rychle otáčet lidi, vyždímat je a doufat, že přijde někdo další. Ale v tom případě nemohu mluvit o skutečném týmu. Nikdy se nebudu moci na své podřízené spolehnout. Naopak sám budu mít strach, aby někdo z nich nebyl lepší než já a nedostal mě, buď svými lepšími schopnostmi, nebo