Na schůzku, která je naplánována na 10.30, mají přijít
Američan, Němec, Japonec a Čech. V 10.25 přichází Němec, v 10.26 volá Američan,
že bude mít tři minuty zpoždění. V 10.29 přichází Japonec a v 10.45 vchází Čech
a diví se, že už na něho čekají. Všichni jsou přesvědčeni, že přišli
včas.
Jak je vidět ze srovnání s výše uvedenými zeměmi, jsme v Česku
poněkud méně přesní a dochvilní, co se týká pracovních setkání i osobních
schůzek. Však to známe i ze rčení „akademická čtvrthodinka“. I když
možná přesnost u nás není považována za nejdůležitější ctnost (a někdy se
dokonce musí stanovit „sankce“ za nedodržování začátku porad a pracovních
schůzek), vyvažujeme tento časový handicap pružností, schopností improvizace a
vysokého nasazení, šturmujeme, abychom v termínu splnili úkol. „Jak
neprofesionální,“ pomyslí si Němec. Naproti tomu o dovolené občas nad
španělským pojetím toho, co je to „včas“, vrtíme hlavami my. Pověstné „maňana“
dokáže i nás vyvést z míry a což teprve asijské země a jejich „včas“. Čas a
způsob, jak je vnímán v různých společnostech, to, jak posuzujeme, co to je být
přesný, dochvilný, ale také v jakém časovém horizotnu přemýšlíme, jak dlouho
plánujeme - to vše je totiž ovlivěno kulturou, ve které jsme se narodili.
Když jsem se setkala s interkulturními rozdíly poprvé, bylo to v
situaci, kdy firma, se kterou jsem spolupracovala jako konzultantka, měla do
své české pobočky přijmout na nějaký čas specialisty s Japonska. Protože se
předpokládalo, že v místní pobočce budou pracovat minimálně dva až tři roky,
jejich mateřská firma pro ně připravila interkulturní adaptační program.
To, se jevilo na první pohled překvapující, bylo, že Japonci se v tomto
přípravném kurzu seznamovali nikoli se zvláštnostmi a odlišnostmi české
kultury, ale nejprve s tím, co je typické a z čeho se odvíjí chování v
japonské společnosti a kultuře.
Ptáte se, proč ztrácejí čas něčím, co je samozřejmé a co z
každodenního života a práce znají? Když o tom začnete přemýšlet, uvědomíte si,
jak je to zásadní a moudré. Důvod? Použiji k tomu přirovnání. Představte si
rybu, která se narodí, žije a umírá v moři - jejím živlem a životním prostředím
je oceán a voda, která ji obklopuje, je něco tak samozřejmého, že by ji ani
nenapadlo (tedy pokud by o tom vůbec přemýšlela), že pro jiné živočišné druhy
život ve vodě samozřejmý není. Všechny rybí rituály, styl plavání, používání
smyslů při kontaktu s ostatními jedinci svého druhu, chrání v případě
nebezpečí, to vše třeba takový pták nebo kolouch dělá úplně jinak.
Stejně tak i my, když se narodíme do určitého prostředí, které nás
obklopuje a formuje jako voda naši rybu, nevnímáme to, co se nám zdá
samozřejmé, správné a jedině možné. Většina lidí vyrůstá v určitém omezeném
prostředí (své rodiny, svého města, své země, kontinentu). Tím, že člověk
reaguje na konkrétní přírodní prostředí, vytváří si i specifické každodenní
návyky, stereotypy, způsoby naplňování svých potřeb. Někde se vstává v pět ráno
a chodí se zalévat rýže, jinde je budíček v devět a jezdí se tramvají do práce,
někde se jezdí autem anebo se už cestou ve vlaku pilně pracuje. Člověk se
přizpůsobuje svému životnímu prostředí, přírodě i společnosti kolem. Doma nám
přijde samozřejmé, že jíme příborem a u jídla nemluvíme. V jiných kulturách
tomu ale tak vůbec nemusí být - jí se tam rukama a u jídla se naopak probírá
úplně všechno, co se událo, co je potřeba zařídit, jak uzavřít smlouvu, jaké
nemoci koho postihly.
Jednou z oblastí, kde se rozdíly mezi kulturami projevují velmi
výrazně, je vnímání a postoj k času. Představte si, že například takoví
Indiáni kmene Hopi nemají v jazyce ani minulý a budoucí čas! Vnímají čas a
prostor jako stále plynoucí kontinuum v souladu s přírodními procesy, nejezdí
na dovolenou, nemají oddělen svět práce a svět volného času - vše se prolíná.
Na stejném kontinentě dnes žije většinová populace „bílého muže“ a pro bílého
Američana platí, že „čas jsou peníze“. V ziskově orientované společnosti je čas
komoditou a koneckonců i samo rčení má údajně svůj původ v USA. Američané
nejsou jediní, pro koho je přesné dodržování času zavazující - stejný přístup
mají kromě nich v Evropě také Švýcaři a Němci „Přesný jako švýcarské hodinky“
je rčení, které přetrvalo generace. V některých východních kulturách je čas
nahlížen jako nezávislý na jednotlivci či události, jako cyklický, opakující se
rytmus. „Nevyužitý“ čas z pohledu Američana není ve východních kulturách
považován za plýtvání, naopak - je třeba počkat na další příležitost, která
přijde. A bude moci být využita lépe, protože mezitím se rozšířil přehled o
dalších okolnostech. Dlouhodobá orientace ve východních kulturách
znamená také, že oceňuje a podporuje rozvoj takových vlastností lidí, které se
vztahují k budoucím odměnám, k vytrvalosti, k ochotě podřizovat se ve prospěch
dlouhodobého cíle. Krátkodobá orientace západní Evropy a USA je
zaměřenost na blízké cíle, na okamžité výsledky.
S časem souvisí i to, jak se dlouho domlouváme, jak trvalé
…
dostupný obsah
