Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Než se vydáte na cesty - o nás, o čase a o světě

1.6.2007, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Na schůzku, která je naplánována na 10.30, mají přijít Američan, Němec, Japonec a Čech. V 10.25 přichází Němec, v 10.26 volá Američan, že bude mít tři minuty zpoždění. V 10.29 přichází Japonec a v 10.45 vchází Čech a diví se, že už na něho čekají. Všichni jsou přesvědčeni, že přišli včas.

Jak je vidět ze srovnání s výše uvedenými zeměmi, jsme v Česku poněkud méně přesní a dochvilní, co se týká pracovních setkání i osobních schůzek. Však to známe i ze rčení „akademická čtvrthodinka“. I když možná přesnost u nás není považována za nejdůležitější ctnost (a někdy se dokonce musí stanovit „sankce“ za nedodržování začátku porad a pracovních schůzek), vyvažujeme tento časový handicap pružností, schopností improvizace a vysokého nasazení, šturmujeme, abychom v termínu splnili úkol. „Jak neprofesionální,“ pomyslí si Němec. Naproti tomu o dovolené občas nad španělským pojetím toho, co je to „včas“, vrtíme hlavami my. Pověstné „maňana“ dokáže i nás vyvést z míry a což teprve asijské země a jejich „včas“. Čas a způsob, jak je vnímán v různých společnostech, to, jak posuzujeme, co to je být přesný, dochvilný, ale také v jakém časovém horizotnu přemýšlíme, jak dlouho plánujeme - to vše je totiž ovlivěno kulturou, ve které jsme se narodili.

Když jsem se setkala s interkulturními rozdíly poprvé, bylo to v situaci, kdy firma, se kterou jsem spolupracovala jako konzultantka, měla do své české pobočky přijmout na nějaký čas specialisty s Japonska. Protože se předpokládalo, že v místní pobočce budou pracovat minimálně dva až tři roky, jejich mateřská firma pro ně připravila interkulturní adaptační program. To, se jevilo na první pohled překvapující, bylo, že Japonci se v tomto přípravném kurzu seznamovali nikoli se zvláštnostmi a odlišnostmi české kultury, ale nejprve s tím, co je typické a z čeho se odvíjí chování v japonské společnosti a kultuře.

Ptáte se, proč ztrácejí čas něčím, co je samozřejmé a co z každodenního života a práce znají? Když o tom začnete přemýšlet, uvědomíte si, jak je to zásadní a moudré. Důvod? Použiji k tomu přirovnání. Představte si rybu, která se narodí, žije a umírá v moři - jejím živlem a životním prostředím je oceán a voda, která ji obklopuje, je něco tak samozřejmého, že by ji ani nenapadlo (tedy pokud by o tom vůbec přemýšlela), že pro jiné živočišné druhy život ve vodě samozřejmý není. Všechny rybí rituály, styl plavání, používání smyslů při kontaktu s ostatními jedinci svého druhu, chrání v případě nebezpečí, to vše třeba takový pták nebo kolouch dělá úplně jinak.

Stejně tak i my, když se narodíme do určitého prostředí, které nás obklopuje a formuje jako voda naši rybu, nevnímáme to, co se nám zdá samozřejmé, správné a jedině možné. Většina lidí vyrůstá v určitém omezeném prostředí (své rodiny, svého města, své země, kontinentu). Tím, že člověk reaguje na konkrétní přírodní prostředí, vytváří si i specifické každodenní návyky, stereotypy, způsoby naplňování svých potřeb. Někde se vstává v pět ráno a chodí se zalévat rýže, jinde je budíček v devět a jezdí se tramvají do práce, někde se jezdí autem anebo se už cestou ve vlaku pilně pracuje. Člověk se přizpůsobuje svému životnímu prostředí, přírodě i společnosti kolem. Doma nám přijde samozřejmé, že jíme příborem a u jídla nemluvíme. V jiných kulturách tomu ale tak vůbec nemusí být - jí se tam rukama a u jídla se naopak probírá úplně všechno, co se událo, co je potřeba zařídit, jak uzavřít smlouvu, jaké nemoci koho postihly.

Jednou z oblastí, kde se rozdíly mezi kulturami projevují velmi výrazně, je vnímání a postoj k času. Představte si, že například takoví Indiáni kmene Hopi nemají v jazyce ani minulý a budoucí čas! Vnímají čas a prostor jako stále plynoucí kontinuum v souladu s přírodními procesy, nejezdí na dovolenou, nemají oddělen svět práce a svět volného času - vše se prolíná. Na stejném kontinentě dnes žije většinová populace „bílého muže“ a pro bílého Američana platí, že „čas jsou peníze“. V ziskově orientované společnosti je čas komoditou a koneckonců i samo rčení má údajně svůj původ v USA. Američané nejsou jediní, pro koho je přesné dodržování času zavazující - stejný přístup mají kromě nich v Evropě také Švýcaři a Němci „Přesný jako švýcarské hodinky“ je rčení, které přetrvalo generace. V některých východních kulturách je čas nahlížen jako nezávislý na jednotlivci či události, jako cyklický, opakující se rytmus. „Nevyužitý“ čas z pohledu Američana není ve východních kulturách považován za plýtvání, naopak - je třeba počkat na další příležitost, která přijde. A bude moci být využita lépe, protože mezitím se rozšířil přehled o dalších okolnostech. Dlouhodobá orientace ve východních kulturách znamená také, že oceňuje a podporuje rozvoj takových vlastností lidí, které se vztahují k budoucím odměnám, k vytrvalosti, k ochotě podřizovat se ve prospěch dlouhodobého cíle. Krátkodobá orientace západní Evropy a USA je zaměřenost na blízké cíle, na okamžité výsledky.

S časem souvisí i to, jak se dlouho domlouváme, jak trvalé