Pokud se pokládáte za mistry neverbální komunikace, zkuste si
odpovědět na otázku, zda umíte hospodařit s očním kontaktem. Právě zde je velmi
důležité ono „ani málo, ani moc“.
„Kdybys byl výmluvný jako Cicero a Démosthénes, neřekneš ani setinu
toho, co vyjádří tvoje pohledy,“ tvrdí jedno trefné rčení. Ze všech ukazatelů
těla jsou oči nejvýmluvnější. Jednak proto, že se na ně přirozeně orientujeme,
jednak proto, že jen velmi málo ovládáme jejich výpověď. Projevy zraku jsou z
velké části vegetativního rázu, nejsou podřízené naší vůli, a proto jsou
zvláštně upřímné. „Oko, do duše okno,“ říká české přísloví.
Oči jsou velmi mocný symbol. Jsou zastrašující i svůdné.
Barevným skvrnám na křídlech motýlů se říká „odstrašná oka“ a motýl je ukáže,
když chce zahnat nepřítele. Buddhistické chrámy na sobě mívají obrovské oči,
aby budily respekt. Ostatně i vševidoucí oko boží je jeden z významných symbolů
křesťanství.
Oči dělají to, co nemohou naše ruce a nohy.
V jednom pokusu byly dvě zcela shodné místnosti, kde mohli lidé
přispět na charitu. V jedné stál robot s velkýma pohyblivýma očima, které stále
sledovaly návštěvníky. Bylo evidentní, že je to jen umělá figura, přesto v
místnosti s robotem dali lidé podstatně víc peněz. Máme-li dojem, že se na
nás někdo dívá, chováme se tak, jak bychom byli rádi viděni.
Oči mají jednoduchý slovník - hledíme-li na něco, co vidět
chceme, celé oční partie se rozšíří. V zájmu o věc „vyvalíme oči“, v úžasu
už nám „mohou vypadnout z důlků“. V údivu zvedáme obočí. Naopak, když vidíme
něco značně nelibého, máme sklon oči mhouřit a stahovat obočí dolů, jako
bychom řekli: „Tohle mi radši neukazujte!“ „Přimhouříme nad tím oči,“ znamená:
„Dobře víme, že to má své mouchy, ale dělejme, že jsme je neviděli.“ Pozor,
krátkozrací, kteří nenosíte brýle - věčně přimhouřené oči působí na druhé
odmítavě. Víte to?
Jedno z transkulturních mimických gest je tzv. eyebrowflash, česky
snad můžeme říci mihnutí obočím. Všude po světě lidé k pozdravu přidají
kratinké zdvižení obočí. Čím zdraveného člověka vidíme raději, tím je mimický
pohyb výraznější a budí dojem větší srdečnosti. Zdravíme-li jen „ze slušnosti“
někoho, koho nevidíme rádi, tento pohyb chybí.
Uprostřed oka je zornice. Má dvojí funkci: jednak reguluje
přítok světla jako clona ve fotoaparátu, jednak reaguje na naše emoce. Pro
přesnost uveďme, že zornice odpovídají i na určité drogy a léky, ale to není
naším tématem. Základní pravidlo je stejné: hledíme-li na něco se zalíbením,
zornice se rozšiřují, hledíme-li s odporem, zornice se zužují. Rozšířené
zornice jsou i sexuální signál. Erotický zájem je zvětšuje tak viditelně, že
široké zornice nás činí přitažlivými. Dříve si bohaté dámy kapaly do očí
atropin (derivát získaný z bobulí rostliny Atropa belladonna - bella donna je
„krásná paní“). Zorničky se jim svůdně rozšířily a oči měly hluboké jak tůně.
Ale po čase přicházely o zrak. České jméno rostliny je rulík zlomocný.
Je situace, která oči i zornice rozšiřuje, třebaže pohled rozhodně
není libý, a to je strach.„Strach má velké oči“. V hrůze získává
přednost čirý pud sebezáchovy. Velké zornice lépe vidí a v ohrožení je užitečné
se dobře orientovat.
Emoce, která oční partie stahuje, je vztek. V agresi
„zlověstně mhouříme oči“, obočí se zamračeně smrští a zúžené zornice budí dojem
pichlavosti. Probodáváme druhé očima. Jiný projev zloby je na druhé nehledět
vůbec, odmítnout základní kontakt. „Nemůžu Vás ani vidět!“ říkáme odvráceným
pohledem.
A kdy se zornice roztáhnou a hned jako by splaskly? To je
pověstný „aha moment“, okamžik, kdy nám něco konečně dojde, nebo šťastná
chvilka zbrusu nového nápadu.
Jedním z vysokých es naší neverbality je přímý oční kontakt,
…
dostupný obsah
