Soud: Nejvyšší soud ČR | Spisová značka: 21 Cdo
258/2009 | Datum rozhodnutí: 21. 4.
2010 |
Právní problematika: dohoda o delší výpovědní době v
pracovních smlouvách uzavřených před 1. 1. 2007
Ustanovení právních předpisů: § 51,
§ 72 a
§ 364 odst. 1 a 2 zákona č. 262/2006 Sb.,
zákoníku práce, v platném znění (dále také jen ZP);
§ 46 odst. 1 písm. c) zákona č.
65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění k 31. 12. 2006 (dále také jen
SZP)
Právní věta:
K dohodě o delší výpovědní době, než kolik činí podle
ustanovení
§ 51 odst. 1 ZP, musí dojít - jak
plyne z povahy věci - dříve, než taková doba začala běžet; to je v projednávané
věci vyloučeno, neboť výpovědní doba začala běžet již v den, v němž nabyl
účinnosti zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a do té doby účinná právní
úprava dohodu o délce výpovědní doby neumožňovala.
Komentář:
Řízení před obecnými soudy
V daném případě bylo významnou právní otázkou určení, jakou
právní úpravou se řídí běh, délka a uplynutí výpovědní doby v případě, kdy
zaměstnavatel rozvázal se zaměstnancem pracovní poměr výpovědí z organizačních
důvodů doručenou v prosinci 2006, tedy za účinnosti starého zákoníku práce
(dále jen SZP). Výpovědní doba přitom začala běžet až 1. 1. 2007, tedy již
za účinnosti ZP. Běh výpovědní doby byl přitom důležitý z důvodu určení
okamžiku skončení pracovního poměru a tím i počátku běhu dvouměsíční
prekluzivní lhůty k podání žaloby u soudu o neplatnost výpovědi. Na základě SZP
byla výpovědní doba při výpovědi z organizačních důvodů tříměsíční bez možnosti
odlišného sjednání její délky, dle stávajícího ZP je minimální délka výpovědní
doby 2 měsíce, přičemž strany si mohou sjednat i výpovědní dobu delší.
Zaměstnanec se žalobou domáhal určení, že výpověď z pracovního poměru je
neplatná z důvodu fiktivně přijaté organizační změny.
Soud I. stupně žalobu zamítl. Z provedeného dokazování dovodil, že
zaměstnavatel dal zaměstnanci dopisem ze dne 21. 12. 2006 výpověď z pracovního
poměru podle ustanovení
§ 46 odst. 1 písm. c) SZP z důvodu
zrušení jím zastávaného místa ředitele obchodního centra podnikového
bankovnictví. Podle soudu prvního stupně je třeba v souladu s přechodným
ustanovením
§ 364 odst. 1 ZP
platnost tohoto právního úkonu posoudit podle právní úpravy účinné do 31.
12. 2006, tedy SZP, avšak podmínky vzniku nároku, vzniklého po dni 1. 1. 2007
(včetně délky výpovědní doby, která začala běžet dnem 1. 1. 2007), je nutno
posuzovat podle nové právní úpravy ZP.
Vzhledem k tomu, že v ZP účinném ode dne 1. 1. 2007 je stanovena
výpovědní doba jednotně jako dvouměsíční (a tato výpovědní doba tedy platí i
pro výpověď z tzv. organizačních důvodů, u níž dosud byla dle SZP stanovena
tříměsíční výpovědní doba) a že mezi účastníky nebyla sjednána dohoda o změně
délky výpovědní doby, začala zákonná dvouměsíční výpovědní doba podle
výpovědi ze dne 21. 12. 2006 běžet dnem 1. 1. 2007 a skončila dnem 28. 2. 2007.
Soud prvního stupně tak uzavřel, že pracovní poměr zaměstnance skončil ke dni
28. 2. 2007. Protože žaloba o určení neplatnosti výpovědi byla u soudu podána
až 30. 5. 2007, bylo právo uplatněno po uplynutí dvouměsíční prekluzivní lhůty
dle
§ 72 ZP a žaloba tak byla zamítnuta.
- 2. Řízení před Nejvyšším soudem ČR
Ve svém dovolání zaměstnanec mimo jiné namítal, že mezi účastníky
nebylo pochyb o tom, že pracovní poměr…