Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Stravné při tuzemských a zahraničních pracovních cestách v příkladech

10.3.2010, , Zdroj: Verlag Dashöfer

     Náhrada zvýšených stravovacích výdajů (dále jen „stravné“, příp. „zahraniční stravné“) přísluší zaměstnanci v případě, že na základě rozhodnutí zaměstnavatele uskuteční pracovní cestu, tj. ve smyslu ustanovení § 42, § 156 odst. 2 zákoníku práce cestu za účelem výkonu práce, jejíž druh má sjednán v pracovní smlouvě, a to při cestě:

  • mimo místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě,

  • mimo místo pravidelného pracoviště sjednané v pracovní smlouvě, příp. zjištěné podle § 34 odst. 2 zákoníku práce,

  • v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn,

  • související s jeho přeložením podle § 43 zákoníku práce,

  • k výkonu práce v zahraničí (§ 172 a § 181 zákoníku práce),

  • k výkonu práce do místa bydliště zaměstnance, je-li toto bydliště odlišné od místa výkonu práce anebo pravidelného pracoviště, a po dobu výkonu práce v bydlišti,

  • příp. při jiných cestách, bylo-li to sjednáno nejpozději při přijetí do zaměstnání (§ 177, § 178 a § 165 zákoníku práce).

     Na stravné má zaměstnanec při dodržení podmínek stanovených v zákoníku práce zákonný nárok. Tento nárok na poskytnutí stravného ztrácí zaměstnanec v případě, že ani do tří let po ukončení příslušné cesty (viz § 329 a další zákoníku práce a § 101 občanského zákoníku) nepředloží zaměstnavateli písemné doklady nebo jiné skutečnosti zakládající právo na cestovní náhrady, a to přestože měl podle § 183 odst. 3 zákoníku práce provést vyúčtování cestovních náhrad do deseti pracovních dnů po dni ukončení pracovní cesty anebo v jiné, se zaměstnavatelem dohodnuté lhůtě. Na rozdíl od jiných cestovních náhrad neprokazuje zaměstnanec nárok na stravné ani jeho výši žádným dokladem o uskutečnění výdajů na zakoupení jídla.

Stravné nelze zaměňovat ani nahrazovat příspěvkem na závodní stravování ani jiným způsobem.

1. ZÁKLADNÍ ZÁSADY PRO STANOVENÍ VÝŠE STRAVNÉHO

     Stravné se stanoví vždy za každou pracovní cestu samostatně, a to i v případech několika pracovních cest uskutečněných v tomtéž kalendářním dni. Při několikadenní pracovní cestě se stravné stanoví za každý kalendářní den zvlášť. Výjimkou z této základní zásady jsou pracovní cesty spadající do dvou kalendářních dnů (dvoudenní pracovní cesty), tj. pracovní cesty, které trvají přes jednu půlnoc. V případě takovýchto pracovních cest se podle § 163 odst. 4 zákoníku práce upustí od odděleného posuzování doby trvání pracovní cesty v kalendářním dni, je-li to pro zaměstnance výhodnější. To znamená, že v tomto případě musí být provedeno dvojí stanovení výše stravného, a to:

  • součet stravného stanoveného samostatně za každý kalendářní den,

  • stravné za celkovou dobu trvání této dvoudenní pracovní cesty.

Vyšší z obou částek je pak stravné, které zaměstnanci podle uvedeného ustanovení přísluší.

     Výše stravného se stanoví podle doby trvání pracovní cesty ze sazeb, které určí anebo dohodne se zaměstnancem zaměstnavatel nejpozději před nástupem zaměstnance na pracovní cestu podle § 163 zákoníku práce (ve státní a příspěvkové sféře podle § 176 zákoníku práce), přičemž nejmenší částky stravného pro zaměstnance v podnikatelské sféře a možné rozpětí stravného pro zaměstnance ve státní a příspěvkové sféře byly pro rok 2010 stanoveny vyhláškou MPSV č. 462/2009 Sb. takto:

Doba trvání
pracovní cesty 		Podnikatelská
sféra 		Státní a příspěvková
sféra 
5 - 12 hod. min. 61 Kč 61 - 73 Kč 
nad 12 - do 18 hod. min. 93 Kč 93 - 112 Kč 
nad 18 hod. min. 146 Kč 146 - 174 Kč 

     Zaměstnavatel ve státní a příspěvkové sféře tak může zaměstnanci poskytnout stravné ve výši stanovené z rozpětí uvedeného pro příslušný rozsah doby trvání pracovní cesty. Vyšší stravné poskytnout zaměstnanci nemůže. Pokud zaměstnavatel nejpozději před pracovní cestou zaměstnance výši stravného nestanoví anebo nesjedná, přísluší podle § 176 odst. 3 zákoníku práce zaměstnanci stravné ve výši dolní sazby příslušného rozpětí.

     Zaměstnavatel v podnikatelské sféře může zaměstnanci poskytovat stravné v neomezené výši (žádný horní limit stravného není pro podnikatelskou sféru stanoven), nejméně však ve výši uvedené v § 163 odst. 1 zákoníku práce, příp. platné vyhlášce MPSV (pro rok 2010 § 2 vyhl. č. 462/2009 Sb. - viz tabulka). Jestliže však zaměstnavatel poskytne zaměstnanci stravné vyšší, než je horní sazba příslušného rozpětí platného pro zaměstnance zaměstnavatele ve státní a příspěvkové sféře, je podle § 6 odst. 7 písm. a) ZDP rozdíl proti horní sazbě příslušného rozpětí částkou, která je u zaměstnance předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti a součástí vyměřovacího základu pro pojistné na všeobecné zdravotní pojištění a vyměřovacího základu pro pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti.

     Výši stravného sjedná anebo určí zaměstnavatel nejpozději před vysláním příslušného zaměstnance na pracovní cestu, nejlépe pro všechny zaměstnance společně ve vnitřním předpisu. Ani ve vnitřním předpisu však nemusí být stanoveny pro všechny pracovní cesty a pro všechny zaměstnance stejné podmínky. Mohou být jiné pro různé typy pracovních cest, pro různé skupiny zaměstnanců apod. Nesmí však být přitom porušeno ustanovení § 16 zákoníku práce o zákazu diskriminace.

     Jestliže byl zaměstnanec na pracovní cestě kratší než 5 hodin a nemohl se z toho důvodu stravovat obvyklým způsobem, tzn., je-li tato cesta uskutečněna v době, kdy je např. vydáván oběd v závodní jídelně, restauraci, kde se zaměstnanec obvykle stravuje apod., může mu zaměstnavatel podle ustanovení § 176 odst. 2 zákoníku práce poskytnout na základě svého rozhodnutí stravné do výše horní hranice rozpětí stravného platného pro pracovní cestu trvající 5 až 12 hodin, tj. v roce 2010 podle § 3 vyhlášky č. 462/2009 Sb. až 73 Kč. Obdobně může (viz § 156 odst. 3 zákoníku práce) postupovat i zaměstnavatel v podnikatelské sféře. Přestože ze strany zaměstnavatele jde v tomto případě o dobrovolné plnění, lze příslušnou částku vyplacenou takto zaměstnanci uplatnit jako daňově uznatelný náklad zaměstnavatele a uvedená částka není předmětem daně z příjmů ze závislé činnosti zaměstnance.

Příklad č. 1

Dvě pracovní cesty v jednom dni

Zaměstnanec odjel z místa svého pravidelného pracoviště v 6.00 hod. vykonat práci do jiného místa a zpět se vrátil ve 11.10 hod. Tentýž den odjel z pravidelného pracoviště ještě ve 12.40 hod. a po vykonání práce v jiném místě se zpět na pravidelné pracoviště vrátil v 18.20 hod. Na jaké stravné má nárok?

Zaměstnanec vykonal v jednom kalendářním dni dvě samostatné pracovní cesty. Za první pracovní cestu trvající 5 hod. a 10 min. mu přísluší stravné ve výši nejméně 61 Kč a za druhou pracovní cestu trvající 5 hod. 40 min. stravné opět ve výši nejméně 61 Kč. Sčítat doby trvání jednotlivých tuzemských pracovních cest je nesprávné.

I v případě, že by zaměstnanec v průběhu kalendářního dne uskutečnil 3 pracovní cesty, z nichž každá by trvala nejméně 5 hodin, příslušelo by mu za každou takovouto pracovní cestu stravné ve výši nejméně 61 Kč.

Příklad č. 2

Dvoudenní pracovní cesta

Zaměstnanec nastoupil na pracovní cestu v 7.00 hod. a ukončil ji druhý den v 16.00 hod. Přísluší mu stravné za každý den této pracovní cesty samostatně, anebo za celkovou dobu trvání této cesty?

V případě pracovní cesty spadající do dvou kalendářních dnů přísluší podle § 163 odst. 4 zákoníku práce zaměstnanci stravné, které je pro něho výhodnější, a to buď stravné počítané za každý den této cesty samostatně, anebo stravné počítané za dobu trvání této cesty celkem. V uvedeném případě je pro zaměstnance výhodnější způsob stanovení stravného za každý den samostatně, protože mu tak např. při použití minimálních částek stravného přísluší 93 Kč za první den a 93 Kč za druhý den, tj. celkem nejméně 186 Kč, kdežto při stanovení stravného za celkovou dobu trvání této cesty (17 hod. + 16 hod. = 33 hod.), tj. za více než 18 hod., by stravné činilo jen 146 Kč.

Příklad č. 3

Řidič a bezpečnostní přestávka

Řidič uskutečnil jízdu na trase Liberec - Pardubice, kde ve 23.00 hod. vyložil náklad. Poté udělal bezpečnostní přestávku a ráno jel zpět do Liberce, kde nakládal zboží v další firmě. Je doba trvání bezpečnostní přestávky součástí pracovní cesty a vyúčtování stravného?

Pro určení výše stravného je rozhodující doba trvání pracovní cesty v kalendářním dni, případně celková doba trvání dvoudenní pracovní cesty. Pro určení výše stravného tedy není rozhodující, kolik hodin zaměstnanec vykonával práci a kolik hodin na pracovní cestě odpočíval.

     Stravné nepřísluší zaměstnanci po dobu návštěvy člena rodiny a po dobu dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance. V těchto případech končí podle § 163 odst. 5 zákoníku práce nárok na stravné ukončením výkonu práce (před návštěvou rodiny nebo dohodnutým přerušením pracovní cesty) a začíná skutečným začátkem výkonu práce po návštěvě rodiny anebo přerušení pracovní cesty.

     V případě, kdy je zaměstnanec vyslán na pracovní cestu do místa svého bydliště, které je odlišné od místa jeho výkonu práce nebo pravidelného pracoviště, přísluší mu podle § 163 odst. 6 zákoníku práce stravné za dobu cesty do místa bydliště, za dobu výkonu práce v bydlišti a za dobu cesty zpět. Stravné mu tedy nepřísluší po dobu, po kterou v tomto místě nevykonává určenou práci. Podmínkou pro poskytnutí stravného je, že zaměstnavatel skutečně vyslal zaměstnance vykonat práci do jeho bydliště a toto bydliště není sjednaným místem výkonu práce ani pravidelným pracovištěm zaměstnance. Při vyúčtování cestovních náhrad tak zaměstnanec musí uvést nejen dobu trvání cesty do místa bydliště a z místa bydliště zpět, ale také dobu výkonu práce v místě bydliště.

Příklad č. 4

Výkon práce doma mimo pracovní dobu

Jsem zaměstnána jako účetní. Pravidelně každý měsíc mi zaměstnavatel nařizuje, abych přišla jednu sobotu a neděli na své pracoviště udělat měsíční účetní závěrku, anebo mi nařídí, abych některé práce provedla doma. Dobu, kterou takto odpracuji nad rámec týdenní pracovní doby, mi zaměstnavatel umožňuje čerpat formou náhradního volna. Slyšela jsem, že i přesto mám nárok na nějaké náhrady. Pokud je to pravda, jaké to jsou náhrady a jak se vypočítává jejich výše?

Informace, kterou jste získala, je pravdivá. Skutečně zaměstnanci v případě, že vykonává z rozhodnutí zaměstnavatele práci mimo svou běžnou, rozvrhem směn stanovenou, pracovní dobu, přísluší podle § 152 písm. c) zákoníku práce veškeré druhy cestovních náhrad a podle § 163 odst. 6 zákoníku práce při nařízeném výkonu práce v místě bydliště stravné.

Podle § 152 písm. c) zákoníku práce přísluší zaměstnanci náhrada výdajů, které mu vzniknou při cestě v souvislosti s mimořádným výkonem práce mimo rozvrh směn zaměstnance, přičemž tento výkon práce je prováděn v místě výkonu práce sjednaném se zaměstnancem v pracovní smlouvě anebo v místě, které je pro účely cestovních náhrad jeho pravidelným pracovištěm. Na rozdíl od cesty zaměstnance na jeho pravidelné pracoviště k výkonu práce v rámci rozvrhu směn (stanovené pracovní doby), která není cestou, při níž by mu byly poskytovány cestovní náhrady, je doba uvedené cesty a doba výkonu práce dobou, za kterou podle uvedeného ustanovení zaměstnanci přísluší stravné.

Jestliže má tedy zaměstnanec podle § 81 zákoníku práce stanovenu pracovní dobu např. v pondělí až pátek od 7.00 do 15.30 hod. a zaměstnavatel ho vyzve, aby se dostavil v sobotu či neděli na své pracoviště, přísluší zaměstnanci cestovní náhrady od okamžiku, kdy na tuto cestu nastoupil např. ze svého bydliště až do návratu po výkonu práce do svého bydliště. Zaměstnanci pak přísluší náhrada jízdních výdajů z bydliště na pravidelné pracoviště a zpět, náhrada případných výdajů za ubytování, náhrada nutných vedlejších výdajů a také stravné za celou uvedenou dobu, a to za podmínek a ve výši uvedené v ustanoveních § 156 až § 164, resp. § 173 až § 176 zákoníku práce. Pokud by zaměstnavatel podle § 84 zákoníku práce stanovil anebo se zaměstnancem dohodl jiný rozvrh pracovní doby tak, že by jeho pracovní doba připadla také na uvedenou sobotu a neděli, pak by zaměstnanci nárok na cestovní náhrady v uvedeném případě nevznikl, protože zaměstnanec by jel na své pracoviště vykonávat práci v rámci jemu stanoveného rozvrhu směn.

Pokud zaměstnavatel nařídí zaměstnanci, aby příslušnou práci provedl v místě bydliště, a bydliště zaměstnance je jinde než v místě výkonu práce anebo pravidelného pracoviště, pak zaměstnanci podle § 163 odst. 6 zákoníku práce přísluší stravné, a to za dobu jeho cesty do místa bydliště, dobu výkonu práce v bydlišti a dobu cesty zpět na pravidelné pracoviště. Výše stravného se stanoví tak, jak je uvedeno v § 163 zákoníku práce. Z toho je zřejmé, že při uplatňování svého nároku na stravné musí zaměstnanec uvést příslušné časové údaje o době trvání cesty a době výkonu práce v bydlišti.

2. TUZEMSKÉ STRAVNÉ PŘI ZAHRANIČNÍ PRACOVNÍ CESTĚ

     Protože zahraniční pracovní cesta obvykle začíná v ČR, má také zpravidla tuzemskou a zahraniční část. Vzhledem k tomu podle § 166 odst. 1 zákoníku práce přísluší zaměstnanci také stravné za dobu trvání tuzemské části zahraniční pracovní cesty. Při stanovení jeho výše se postupuje zcela podle výše uvedených zásad, přičemž podle § 170 odst. 4 zákoníku práce se k době trvání tuzemské části pracovní cesty v kalendářním dni připočítává doba trvání příslušné zahraniční pracovní cesty, je-li tato v daném kalendářním dni kratší než 1 hodinu.

     U zahraničních pracovních cest uskutečněných ve dvou kalendářních dnech se při stanovení výše stravného (tuzemského) postupuje tak, jak je uvedeno v § 163 odst. 4 zákoníku práce, tzn., je-li to pro zaměstnance výhodnější, upustí se od odděleného posuzování doby trvání tuzemských částí pracovní cesty za každý z obou kalendářních dnů trvání zahraniční pracovní cesty. V zásadě tedy platí, že za tuzemskou část zahraniční pracovní cesty přísluší zaměstnanci stravné jako při tuzemské pracovní cestě, přičemž doby před výjezdem z ČR a po návratu do ČR v tomtéž kalendářním dni se sčítají.

Příklad č. 5

Tuzemské i zahraniční stravné

Zaměstnanec byl vyslán na jednodenní pracovní cestu na Slovensko. Na území ČR strávil i se zpáteční cestou 5,5 hod. a na území SR 5 hod. Má tento zaměstnanec nárok na obojí stravné?

Zpravidla každá pracovní cesta do zahraničí má tuzemskou i zahraniční část. Podle ustanovení § 166 odst. 1 zákoníku práce přísluší při zahraniční pracovní cestě zaměstnanci nejen zahraniční stravné, ale také stravné za dobu trvání pracovní cesty v ČR, a to tak, jak je uvedeno v § 163 zákoníku práce.

Zaměstnanci tedy v uvedeném případě přísluší za dobu trvání pracovní cesty na území ČR v kalendářním dni stravné ve výši uvedené ve vnitřním předpisu zaměstnavatele pro dobu trvání 5 až 12 hod., nejméně však 61 Kč a za dobu trvání zahraniční části pracovní cesty zahraniční stravné podle § 170 zákoníku práce ve výši 1/4 základní sazby zahraničního stravného platné pro SR uvedené ve vyhlášce MF č. 459/2009 Sb. (případně upravené podle § 170 odst. 2 ZP), tj. 1/4 z 30 EUR = 7,50 EUR.

     Jestliže bylo zaměstnanci v průběhu tuzemské pracovní cesty poskytnuto bezplatně jídlo, je podle § 163 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel oprávněn (tzn. může, ale nemusí) zaměstnanci stravné (stanovené výše uvedeným způsobem) krátit, a to za každé jídlo o hodnotu:

  • až 70 % stravného při pracovní cestě trvající 5 až 12 hod.,

  • až 35 % stravného při pracovní cestě trvající déle než 12 hod. a max. 18 hod.,

  • až 25 % stravného při pracovní cestě trvající déle než 18 hod.

Je tedy zcela na zaměstnavateli, zda a v jaké míře bude stravné v uvedených případech krátit.

     Za bezplatné poskytnutí jídla se považuje poskytnutí jídla charakteru snídaně, oběda či večeře, které zaměstnanec ani částečně ze svých finančních prostředků nehradil, a to nejen bezprostředně zaměstnavatelem, ale také např. obchodním partnerem či jinou osobou. Poskytnutí jiného jídla než snídaně, oběda anebo večeře, tj. např. občerstvení poskytnutého zaměstnavatelem, obchodním partnerem, přepravní společností v dopravním prostředku veřejné hromadné dopravy (v letadle, ve vlaku) apod., není důvodem pro krácení stravného.

     Příkladem bezplatně poskytnuté stravy na pracovní cestě je např. případ, kdy snídaně je, podle kalkulace ubytovatele, nedílnou součástí ceny za ubytování a tato skutečnost je zřejmá z dokladu o ubytování, faktury či jiného dokladu o úhradě ubytování anebo ji zaměstnanec uvede při vyúčtování cestovních náhrad. Pro účely případného krácení stravného není rozhodující, zda na tomto dokladu je uvedena hodnota jídla či nikoliv. Krácení stravného se totiž provádí v zaměstnavatelem stanovené procentní míře. Tuto míru (v procentech) krácení stanoví anebo sjedná zaměstnavatel nejpozději před nástupem zaměstnance na pracovní cestu, opět nejlépe ve vnitřním předpisu. Také v tomto případě může být stanovena míra krácení stravného jinak pro různé typy pracovních cest, pro různé skupiny zaměstnanců apod. Nesmí však být porušeno ustanovení § 16 zákoníku práce o zákazu diskriminace.

     I v případě, že skutečná hodnota jídla přesahuje výši stravného, krátí se zaměstnanci stravné v zaměstnavatelem stanovené procentní míře. Rozdíl mezi hodnotou bezplatně poskytnutého jídla a skutečně přiznaného stravného nemá na zaměstnance…