Pavel jako čerstvý absolvent získal místo snů.
Zajímavá, dobře placená práce, bezva parta na pracovišti. Co by si mohl přát
víc? Pavel byl vždycky šikovnější než ostatní, už od školy pomáhal svým
spolužákům něco pochopit, ale hlavně dával své úkoly i testy k opsání. Snažil
se chovat slušně a k tomu patřilo také pravidlo: „Nikdy nežaluj.“ Byl zkrátka
ukázkový týmový hráč.
V nové práci občas pomohl kolegům dotáhnout nějaký
ten úkol. Stejně jako ve škole spolužáci, kolegové to za chvíli brali jako
samozřejmost. Podřízený ani nevěděl, že Pavel dělá něco navíc, takže na
přesčasy nebo prémie mohl zapomenout. Postupně se ale situace začala stupňovat.
Někteří kolegové stále častěji „nestíhali“, nebo „nechápali“. Pavel už se zajel
ve stereotypu: „Co nestihneš, dodělám.“ Úkoly byly nadále splněné, a to
bezchybně a včas. Z pohledu vedoucího oddělení šlapalo. Pavel začínal být
opravdu unavený.
Když dvěma kolegům, kteří nejčastěji nestíhali,
řekl, aby trochu zrychlili tempo, netvářili se na to nijak vstřícně. Práci
neuspíšili a domů odešli, jakmile skončila oficiální pracovní doba. Za týden už
se Pavel zlobil. Zvýšil hlas, řekl jim, že za ně dělat nebude a jestli nezačnou
pracovat, bude si stěžovat u nadřízeného. Jenže najednou se stal nepřítelem
celé skupiny. Začala padat slova jako „donašeč“ a „bonzák“. Pavel chápal, že
takhle to být nemá a že se tým k němu nechová fér. Ale nevěděl co s tím. Za
vedoucím se mu jít nechtělo, protože by se opravdu cítil jako donašeč.
Také si myslíte, že pomoc druhému spočívá v tom, že za něj něco
uděláte, vyřídíte, nebo mu dáte peníze?
Jak je možné, že si této situace vedoucí nevšiml?
Má si jít Pavel k stěžovat, nebo musí dál pracovat za své
kolegy?
Často se stane, že si své dobré i špatné zvyky neseme s
sebou už od dětství. Pavel se asi bál označení „šprt“, které by nejspíš dostal,
kdyby ostatní nepodporoval, nebo kdyby si postěžoval. Každý, kdo v týmu
vyčnívá, bývá středem pozornosti a mnohdy se ho tým snaží „srovnat“ do
průměru.
Aby Pavel nemusel být rovnán, svým způsobem vlastně
platil „výpalné“ ve formě testů a úkolů k opsání. Tohle chování se
naučil a zřejmě nedostal příležitost naučit se jiné. Když přišel do práce,
která byla týmová, snadno zapadl do vzorce, který už uměl. Pracoval za ostatní.
Ti si na to zvykli a začali to považovat za normální. Když chtěl potom Pavel
své chování změnit, porušil vlastně skupinovou normu, navíc chtěl své kolegy
zbavit výhody, i když nezasloužené. Výhrůžka autoritou mohla už jen zesílit
tlak na návrat zpět do původního stavu - „pracuj za nás“.
Jakékoliv sociální skupiny mají tendenci udržovat
svůj vlastní „původní stav“, homeostázu. A už vůbec nemají rády, když se
jim vyhrožuje autoritou. Když ho jakýkoliv člen narušuje, začne skupina
vyvolávat tlak formou sociálních sankcí,…
dostupný obsah
