Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

NEJEN CO, ALE TAKÉ JAK

14.4.2009, , Zdroj: Verlag Dashöfer

     Předchozí příspěvek upozornil na nutnost komunikovat o problémech, což platí nejen v soukromém, ale také v pracovním životě. Nesmíme však zapomenout, že nejde jen o to, co říkáme, ale také, jak to říkáme. Tuto oblast zkoumá tzv. paralingvistika a my si dnes připomeneme některé z jejích postřehů.

     Paralingvistika se zabývá tzv. svrchními tóny řeči, které nesouvisí přímo s obsahem sdělované informace, jako např. vlastnosti hlasu (hlasitost, výška, barva), plynulost a rychlost řeči, její kvalita a objem, intonace, přízvuk, výslovnost, chyby v řeči či vokalizace (zvuky, které vydáváme, když pláčeme, šeptáme, vzdycháme, sténáme, zíváme apod.). V lidské komunikaci hraje důležitou roli. Může zdůraznit nebo popřít obsah sdělení.

Čím je situace citovější a osobnější, tím větší roli v celkovém vyznění má to, jak mluvíme, nikoliv co přesně říkáme.

     Z paralingvistických projevů lze rozpoznat původ mluvčího, jeho věk, rysy osobnosti a především jeho aktuální stav. Ten se nejvíce odráží v hlasitosti, zabarvení a tónině sdělení. Prostřednictvím doprovodných aspektů řeči sdělujeme druhým své pocity - ať už jsou negativní, pozitivní či naprosto neutrální. Způsob, jakým s námi člověk mluví, prozrazuje i to, jaký vztah k nám má. Často nám dokonce řečník poskytne více informací, než zamýšlel, a to změnou rychlosti, hlasitosti či výšky tónu se změní význam sdělení, ačkoliv obsah zůstává stejný. Může se jednat o záměr, anebo o zcela nevědomý proces. Měníme hlas podle toho, s kým jednáme (přátelé, rodina, kolegové, nadřízení). Někdy úmyslně děláme pauzy ve větách, mluvíme dlouho, bez pomlk, abychom získali čas nebo nedali druhým možnost nás přerušit. Jindy se úmyslně snažíme změnit mínění, které si o nás druzí dělají. Pokud však tyto aspekty použijeme nesprávně, vyvoláme úplně jiný dojem, než jsme chtěli.

     Zatímco slova jsou často velice obecná, paralingvistické projevy se vážou ke konkrétním věcem, situacím, lidem, k osobním postojům, emocionálním stavům, k subjektivnímu světu. Nicméně je nutné mít na paměti, že jeden aspekt řeči sám o sobě není spolehlivým zdrojem informací o osobnosti jedince, ale poskytuje spíše údaje o jeho aktuálním stavu. Správná diagnostika hlasového projevu tedy vyžaduje zkušenost a intuici. Např. smích považujeme za projev radosti a přitom může zakrývat třeba bezradnost. A co všechno lze vyjádřit jedním povzdechnutím? Mějme ale vždy na paměti, že do paralingvistiky se velmi výrazným způsobem promítá únava, která má na všechny uvedené charakteristiky nezanedbatelný vliv.

     Základním kamenem paralingvistiky je hlas, který díky svým konkrétním charakteristikám slouží jako velmi dobrý zdroj identifikace. Hraje důležitou roli nejen jako tlumočník obsahu sdělení, ale především odráží psychický stav mluvčího. Na náš hlasový projev mají ale vliv i další aspekty, které mohou sdělení výrazně ovlivňovat (např. postoj či správné dýchání). Co vše lze tedy z hlasového projevu mluvčího vyčíst? Paralingvistika sleduje hlasitost řeči, zda řečník mluví normálně anebo naopak mimořádně tiše či hlasitě. Silný hlas je spojen se silnými emocemi (hněv, rozrušení), na jedné straně může znamenat ochotu navázat kontakt, sebejistotu, potřebu sebeuplatnění, pocit nadřazenosti, na straně druhé třeba malé sebeovládání, hrubost, kompenzaci pocitů méněcennosti či projev profesní deformace. Tichý hlas vyjadřuje vyrovnanost, věcnost, skromnost, stejně jako distancovanost, introvertnost, nedostatek sebevědomí, nejistotu či úzkost. Ale nenechme se mýlit, u někoho prostě může jít o vrozeně málo výkonný hlasový fond či poruchu hlasivek. Na rozdíl od artikulace a frázování není hlasitost známkou kvality řeči, ale lze ji účelově ovládat, např. podle velikosti prostoru, kvality sluchu posluchačů, okolních vlivů apod.

Záměrným ztišením hlasu můžeme svoji řeč zvýraznit, upoutat pozornost, mimořádně tichý projev zase někdy může být nepřímou cestou k naznačení agrese a působit výhružně.

      Intonace neboli melodie řeči má velký význam pro emocionální atmosféru rozhovoru. Umožňuje posluchači odlišit jednotlivé druhy vět (oznamovací, tázací, rozkazovací), vyjádřit přání či varování, zesílit nebo naopak zeslabit význam slov. Nevhodně použitá melodie, např. jakoby otazník na konci věty, může být projevem váhání. Paralingvistika si všímá, zda člověk mluví monotónně, s přirozenou intonací anebo ji naopak přehání. Vzrušená melodie naznačuje silné city, afekt či náladovost, monotónní melodie řeči bývá projevem lhostejnosti, plochých citů, malé vitality či silného sebeovládání.

     Vrozenou, neovlivnitelnou charakteristikou je barva hlasu. Je ukazatelem momentální nálady, jak krátkodobé (např. vzrušení, skleslost, beznaděj, tak i dlouhodobé). Velký emocionální vliv má také výška tónu řeči, zda člověk mluví normálně, hlubokým nebo spíše vyšším hlasem (průměr se pohybuje kolem 2 oktáv).

Zatímco stále stejný tón je obvykle vnímán jako nudný a neúčinný, hluboké tóny spíše uklidňují, budí dojem autority či kontroly. Vysoké tóny naopak posluchače obvykle iritují.

      Správná výslovnost je dalším faktorem, který poskytuje cenná data. Čistá výslovnost je obvykle známkou jistoty a autoritativnosti, výrazná artikulace disciplinovanosti, citové bohatosti, vitality, nebo nepřirozenosti. Nedbalá, nepečlivá, nesprávná artikulace často ukazuje na lhostejnost, nedostatečně kladný vztah k okolí, nepořádnost, duševní tupost či