Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

K oprávněnosti žádostí o vrácení pojistného na sociální pojištění za první pololetí 2007

24.3.2010, , Zdroj: Verlag Dashöfer

     Koncem roku 2009 a počátkem roku 2010 podala řada zaměstnavatelů žádost o vrácení pojistného na sociální pojištění, které odvedli za první pololetí 2007. Učinili tak na základě mediálních informací o jednom rozhodnutí krajského soudu, který konstatoval, že v tomto období nebyl stanoven vyměřovací základ zaměstnavatele (tj. organizace a malé organizace), a tudíž nebylo možné stanovit výši pojistného na sociální pojištění, které měl platit zaměstnavatel jako poplatník (tj. sám za sebe), což by pak znamenalo, že zaměstnavatelé nebyli jako poplatníci povinni toto pojistné za první pololetí 2007 odvést. Rozhodnutí krajského soudu bylo sice pravomocné, avšak byla proti němu podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Vzhledem k tomu, že pro předmětnou záležitost vracení pojistného mělo zásadní význam rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o kasační stížnosti, a to zejména odůvodnění tohoto rozhodnutí, v němž by Nejvyšší správní soud vyslovil svůj právní názor na tuto záležitost, byla řízení o žádostech zaměstnavatelů přerušována.

     Protože vrácení již odvedeného pojistného má též daňový dopad (pojistné je výdajem a má vliv na základ daně), zaujalo k záležitosti stanovisko též Ministerstvo financí. Podle § 41 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, zjistí-li daňový subjekt, že jeho daňová povinnost má být vyšší než jeho poslední známá daňová povinnost, je povinen předložit do konce měsíce následujícího po tomto zjištění dodatečné daňové přiznání a v této lhůtě též dodatečnou daň zaplatit. V návaznosti na podání žádosti o vrácení pojistného by tedy měl zaměstnavatel, který tuto žádost podal, splnit i tyto povinnosti podle zákona o správě daní a poplatků. Ministerstvo financí však vzhledem k právní nejistotě, která panovala ohledně výkladu a aplikace zákona upravujícího platby na sociální pojištění, zaujalo stanovisko, že tuto specifickou situaci je třeba zohlednit i při aplikaci procesních pravidel týkajících se podávání dodatečných daňových přiznání, tj. do doby, než bude v dané záležitosti známo definitivní rozhodnutí soudu, není nutno, aby subjekty, které zažádaly o vrácení zaplaceného pojistného na sociální pojištění za první pololetí 2007, podávaly v příslušné lhůtě dodatečné daňové přiznání k dani z příjmu za období, kterého se žádost týká.

     Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti podané ve věci vracení pojistného za první pololetí 2007 rozhodl dne 25. února 2010, a to rozsudkem čj. 4 Ads 120/2009 - 88. Nejvyšší správní soud rozhodl tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Krajský soud bude tedy o věci rozhodovat znovu, přičemž bude podle § 110 odst. 3 soudního řádu správního vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud tudíž vyhověl kasační stížnosti. Vydání tohoto rozsudku Nejvyššího správního soudu znamená vyjasnění předmětné záležitosti, přičemž zásadní význam má právní názor Nejvyššího správního soudu a jeho zdůvodnění.

     Nejvyšší správní soud sice konstatoval, že nařízení vlády č. 39/2007 Sb., které v předmětném období vymezovalo vyměřovací základ zaměstnavatele, porušilo výhradu zákona a soud jím tedy ve svém rozhodování nebyl vázán, avšak zároveň uvedl, že vyměřovací základ zaměstnavatele