Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Z aktuálních soudních rozhodnutí - Svoboda projevu a okamžité zrušení pracovního poměru

14.7.2010, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Soud: Ústavní soud

Spisová značka: I. ÚS 1990/08

Datum rozhodnutí: 23. 3. 2010

Právní problematika: právo na svobodu projevu zaměstnance vůči zaměstnavateli versus jeho povinnost ochrany oprávněných zájmů zaměstnavatele; okamžité zrušení pracovního poměru jako nepřiměřená sankce za zaměstnancovu kritiku zaměstnavatele

Ustanovení právních předpisů: čl. 17 Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“), čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), § 53 odst. 1,§ 73 odst. 1 písm. a), § 73 odst. 1 písm. d), § 74 písm. c) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce (dále jen „ZP“).

Právní věta:

Svoboda projevu se vztahuje nejen na informace či myšlenky příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují. Případná omezení svobody projevu je nutno vykládat restriktivně a případný zásah do tohoto práva je možné ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi.

Komentář:

1. Řízení před obecnými soudy

V daném případě podal stěžovatel, vedoucí právního oddělení pobočky Zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra ČR (dále jen „zaměstnanec“ a „zaměstnavatel“), ústavní stížnost proti svému zaměstnavateli, neboť se domníval, že okamžitým zrušením pracovního poměru došlo k porušení zaměstnancova ústavně zaručeného práva na svobodu projevu.

Důvodem soudního sporu, který podání ústavní stížnosti předcházel, byla skutečnost, že zaměstnanec prezentoval na interním setkání právníků své kritické názory ohledně hospodaření pobočky zaměstnavatele. Ústřední ředitel zaměstnavatele následně zaměstnanci uložil „pracovní úkol“, a to do určitého data konkretizovat svá tvrzení (uvedená na poradě) o údajném tunelování fondů pracovní doby, o zaměstnancích pobočky s minulostí StB, o potřebě hodnocení pracovníků i podle využívání pracovní doby a údajné škodě vzniklé zaměstnavateli. Na tento pracovní úkol reagoval zaměstnanec svým dopisem, v němž ústřednímu řediteli mimo jiné přislíbil splnění pracovního úkolu až po novém roce (tj. po stanoveném termínu), kdy již by zaměstnanec měl možnost doložit některá svá tvrzení. Zaměstnanec tedy svá kritická tvrzení v poskytnutém termínu nedoložil, což zaměstnavatel vyhodnotil jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně [nyní porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci] a v dopise doručeném zaměstnanci 28. 12. 2000 přistoupil k okamžitému zrušení jeho pracovního poměru. Dopis nikterak nezohlednil předchozí písemné vyjádření zaměstnance ústřednímu řediteli ohledně jeho příslibu stran doložení svých kritik až po novém roce. Následovalo podání soudní žaloby ze strany zaměstnance na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru.

V následujícím soudním řízení dal nejprve obvodní soud za pravdu zaměstnavateli a žalobu na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru zamítl. Městský soud naopak vyhověl odvolání zaměstnance a určil, že rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením bylo neplatné. Přitom konstatoval, že na výzvu ústředního ředitele k upřesnění a doložení stěžovatelových kritických výroků nelze pohlížet jako na nesplnění pokynu nadřízeného, které by bylo možno postihnout jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně okamžitým zrušením pracovního poměru. Proti rozhodnutí městského soudu podal zaměstnavatel dovolání k Nejvyššímu soudu ČR (dále jen „Nejvyšší soud“). Nejvyšší soud vytkl městskému soudu, že se nezabýval všemi skutečnostmi, v nichž zaměstnavatel spatřoval důvod okamžitého zrušení pracovního poměru, a proto nebylo ani možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda vůbec a jakou intenzitou porušil zaměstnanec pracovní kázeň. Nejvyšší soud proto rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení - ten následně zrušil původní rozsudek obvodního soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zároveň obvodnímu soudu uložil, aby posoudil a řádně odůvodnil, zda jednání zaměstnavatele lze hodnotit jako zvlášť hrubé porušení pracovní kázně.

Obvodní soud ve věci znovu rozhodl tak, že žalobu zaměstnance zamítl. Došel přitom k závěrům, že zaměstnanec porušil pracovní kázeň, když:

  •      v souladu s ustanovením § 73 odst. 1 písm. d) ZP [nyní § 301 písm. d) zák. č. 262/2006 Sb.] jednal v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele,

  • jako vedoucí pracovník nevytvářel příznivé pracovní podmínky dle § 74 písm. c) ZP [nyní § 302 písm. c) zák. č. 262/2006 Sb.],

  • nedoplněním výzvy ústředního ředitele k doplnění neurčitých kritických názorů porušil povinnost plnit pokyny nadřízeného pracovníka dle § 73 odst. 1 písm. a) ZP [nyní § 301 písm. a) zák. č. 262/2006 Sb.].

Proti rozhodnutí obvodního soudu se zaměstnanec odvolal, avšak městský soud rozsudek obvodního soudu potvrdil. S námitkou zaměstnance ohledně porušení práva jednotlivce na svobodu projevu se městský soud vypořádal tím způsobem, že uvedl, že právní ochranu požívá jen taková kritika, která nepřekračuje meze věcné a konkrétní kritiky a musí být přiměřená co do obsahu a formy. Věcná kritika přitom musí vycházet z pravdivých výchozích podkladů, z nichž musí vyvozovat odpovídající hodnotící závěry.

Zaměstnanec podal dovolání, u kterého Nejvyšší soud neshledal zásadní právní význam, a tak jej jako nepřípustné odmítl.

2. Řízení před Ústavním soudem

Zaměstnanec se dále domáhal určení, že předchozími soudními rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavního práva na svobodu projevu. Ústavní soud ČR (dále jen „Ústavní soud“) shledal ústavní stížnost důvodnou a rozsudky obvodního i městského soudu zrušil. V odůvodnění svého nálezu obecným soudům především vytkl, že při výkladu a aplikaci zákona, resp. ZP, postupovaly bez ohledu na ochranu práv jednotlivce zaručených ústavním pořádkem ČR (což v řízení namítal i samotný zaměstnanec). Ústavní soud důrazně upozornil na to, že co se týče vyslovování kritických názorů jednotlivci, ať už veřejně či neveřejně, omezení svobody projevu je nutno vykládat restriktivně a případný zásah do tohoto práva je možné ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi, tj. zda odpovídalo „naléhavé společenské potřebě“, zda bylo přiměřené sledovanému legitimnímu cíli a zda důvody, na něž se odvolaly vnitrostátní orgány pro jeho