Jedním z nejčastějších dotazů pracovníků, kteří vypočítávají a
kontrolují správnost výše cestovních náhrad, je otázka, odkdy dokdy trvá
pracovní cesta, a tedy odkdy dokdy a odkud kam zaměstnanci cestovní náhrady,
zejména náhrada jízdních výdajů a stravné, přísluší. V následujícím článku se
na tuto otázku pokusíme odpovědět.
Náhrady cestovních výdajů je podle
§ 151 zákoníku práce povinen zaměstnavatel
poskytnout zaměstnanci za podmínek uvedených v části sedmé zákoníku práce při
cestách uvedených v
§ 152 zákoníku práce.
Pracovní cesta je podle ustanovení
§ 42 odst. 1 zákoníku práce časově
omezená cesta k výkonu práce mimo sjednané místo výkonu práce. Podle
§ 156 odst. 2 zákoníku práce se pak pro
účely cestovních náhrad za pracovní cestu považuje také cesta mimo místo
pravidelného pracoviště a mimořádná cesta v souvislosti s výkonem práce mimo
rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště.
Podmínky konání pracovní cesty určuje
zaměstnavatel (nikoliv zaměstnanec), a to ve smyslu
§ 153 zákoníku práce písemně předem, tj.
nejpozději před nástupem zaměstnance na příslušnou cestu. Jde přitom zejména o
určení:
doby a místa nástupu a ukončení cesty,
místa plnění pracovních úkolů,
způsobu dopravy,
způsobu ubytování,
příp. dalších podmínek (stravné, kapesné apod.).
Jsou-li vzhledem k okolnostem práva zaměstnance na
cestovní náhrady a jejich výši nezpochybnitelná, nemusí zaměstnavatel
před pracovní cestou podmínky určit písemně. Pokud však přesto
zaměstnanec na jejich písemném stanovení trvá, musí tak zaměstnavatel učinit.
Při stanovení podmínek konání příslušné cesty je zaměstnavatel povinen
přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance.
Zaměstnavatel by si měl být vždy vědom toho, že jde
o vyslání zaměstnance na pracovní cestu, a ne o schválení podmínek až po
jejím ukončení. Je nejen v zájmu zaměstnavatele, ale také v zájmu zaměstnance,
aby příslušné podmínky a průběh pracovní cesty byly určeny před jejím
započetím, a to jednoznačně. To se týká všech pracovních cest, zejména pak
cest, při kterých má zaměstnanec na žádost zaměstnavatele nebo s jeho souhlasem
použít vlastní vozidlo. Odpadnou tak zbytečná nedorozumění při vyúčtování
nároků zaměstnance po pracovní cestě, zbytečné dohady o případném odškodnění
úrazu, o náhradě škody po dopravní nehodě s poškozením vozidla zaměstnance
apod. a také z toho vyplývajících daňových dopadů.
Pro správné zjištění odkdy dokdy přísluší zaměstnanci
cestovní náhrady, je nezbytné určit zejména místo nástupu zaměstnance na
pracovní cestu, místo jejího ukončení a dobu trvání této cesty, tj. datum a
předpokládanou hodinu nástupu a datum předpokládaného ukončení pracovní cesty.
Je nutno ale připomenout, že pro stanovení výše nároku zaměstnance na cestovní
náhrady je rozhodující skutečná doba trvání pracovní cesty, tj. v zásadě
doba od skutečného odjezdu (odchodu) zaměstnance z určeného místa nástupu na
pracovní cestu do skutečného příchodu (příjezdu) do určeného místa ukončení
pracovní cesty.
Místem nástupu na pracovní cestu i místem jejího
ukončení může být kterékoliv místo, které určí zaměstnavatel před pracovní
cestou, tj. např. místo pravidelného pracoviště zaměstnance, sídlo firmy,
místo bydliště zaměstnance, ale i jiné vhodné místo (např. garáž služebního
vozidla, které zaměstnanec na pracovní cestě použije k přepravě, zastávka
veřejné hromadné dopravy, přechodné místo ubytování nebo pobytu zaměstnance),
pokud se tím nezastírá soukromá cesta zaměstnance (soukromou cestou zaměstnance
je zpravidla vždy cesta mezi místem bydliště a místem pravidelného pracoviště).
Místo nástupu i ukončení pracovní cesty stanovuje zaměstnavatel, nejde o dohodu
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Je nutno stanovit ho zcela
konkrétně a jednoznačně, např. adresou, názvem, příp. jiným
nezaměnitelným způsobem. Nestačí uvést jen název obce.
Zaměstnavatel by měl i při stanovení místa a ukončení
pracovní cesty přihlížet k oprávněným zájmům zaměstnance. Pokud je určeným
místem nástupu na pracovní cestu např. bydliště zaměstnance, začíná pracovní
cesta odchodem z bytu a nárok na náhradu jízdních výdajů i doba pro určení výše
stravného začíná právě tímto okamžikem. Je-li jako místo nástupu na pracovní
cestu určeno např. autobusové nádraží, začíná pracovní cesta odjezdem autobusu
a cesta z místa bydliště zaměstnance na autobusové nádraží není součástí
pracovní cesty. Je-li určena pouze obec, není zřejmé, kde v obci pracovní cesta
začíná nebo končí (viz příklady). Místo nástupu na pracovní cestu i místo
ukončení pracovní cesty tak zaměstnavatel bude určovat v souvislosti s
ostatními podmínkami konání této cesty, tj. také podle toho, jaký dopravní
prostředek k použití určil, zda má cesta začít a být ukončena v průběhu
pracovní doby zaměstnance, kde má zaměstnanec bydliště, místo pravidelného
pracoviště, kam má na pracovní cestu jet apod.
Příklad č. 1Zaměstnanec má jet na pracovní cestu do Děčína, kde musí být
ve 13 hod. Které místo by mělo být určeno jako místo nástupu na pracovní
cestu?
V uvedeném případě je jednoznačné, že zaměstnanec pojede ráno
na své pravidelné pracoviště a místem nástupu na uvedenou pracovní cestu bude
místo pravidelného pracoviště. Pracovní cesta pak započne okamžikem odchodu
zaměstnance z pravidelného pracoviště.
Doba trvání pracovní cesty je doba od nástupu na
pracovní cestu v zaměstnavatelem předem určeném místě až do doby návratu z
pracovní cesty do zaměstnavatelem předem určeného místa ukončení pracovní
cesty. V průběhu pracovní cesty nevykonává zaměstnanec práci nepřetržitě. Část
pracovní cesty stráví jízdou v určeném dopravním prostředku do místa výkonu
práce a po vykonání příslušné práce zpět do místa ukončení pracovní cesty, část
výkonem práce, pro který byl na pracovní cestu do určeného místa
zaměstnavatelem vyslán, část čekáním, odpočinkem apod. I doba, po kterou
zaměstnanec nevykonává během uvedené doby práci, za níž mu přísluší mzda nebo
plat, je součástí pracovní cesty. Výjimkou je případ povoleného přerušení
pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance, během kterého zaměstnanci
náhrada…