NahoruCo je a co není pracovní úraz?
Mnoho zaměstnanců, kteří při svém zaměstnání cestují,
se domnívá, že cokoliv se jim stane na pracovní cestě, je automaticky
pracovním úrazem, a jsou tak chráněni zákoníkem práce (náhradami s
pracovním úrazem spojenými). Leč přání je tu často otcem myšlenky.
Neplatí, že jakákoliv aktivita na pracovní cestě má souvislost s plněním
pracovních úkolů a úraz, který se při ní stane, je úrazem pracovním. O to větší
je pak „vystřízlivění“ zaměstnance, že od zaměstnavatele (pojišťovny, u které
je zaměstnavatel pro tyto případy ze zákona pojištěn) nedostane vůbec nic.
Příběh zaměstnance, kterého se týkal dále uvedený
soudní spor, byl vcelku jednoduchý a v jeho kůži by se mohla ocitnout řada
jiných jemu podobných. Byl vyslán svým zaměstnavatelem na zahraniční
pracovní cestu, kde se měl účastnit odborné konference. Po příletu do místa
konání odborné konference se ve večerních hodinách ubytoval v hotelu a poté
kolem 22. hodiny navštívil konferenční centrum, kde se mělo od následujícího
dne odborné setkání odehrávat, aby uhradil požadovaný poplatek. Na
zpáteční cestě do hotelu, kde byl ubytován, byl zaměstnanec na nábřeží ve
23.35 hodin napaden místním občanem, který mu způsobil závažnou újmu na
zdraví. Jen vzdáleně hamletovská otázka zněla: „Byl, či nebyl to pracovní
úraz?“ Že se názory zaměstnance a zaměstnavatele lišily, asi nemusím
připomínat.
Při posuzování toho, co je výkonem práce na pracovní
cestě, co má souvislost s tímto výkonem a kde žádná souvislost naopak
neexistuje, musel dovolací soud celkovou dobu trvání pracovní cesty takříkajíc
„kouskovat“. A mimo jiné dovodil, že cesta z bydliště zaměstnance k
dopravnímu prostředku, jímž se pracovní cesta koná (automobil, autobus, vlak,
letadlo), je považována za cestu do zaměstnání, která končí nástupem do
dopravního prostředku, popř. vstupem do nádražní nebo letištní budovy.
Samotná cesta určeným dopravním prostředkem z obce bydliště zaměstnance do
místa, které je cílem pracovní cesty, a zpět je považována za úkon nutný před
počátkem práce nebo po jejím skončení, a tedy úkon v přímé souvislosti s
plněním pracovních úkolů. Jestliže se zaměstnanec v místě, kde bude
vykonávat činnost, která je předmětem pracovní cesty, nejdříve ubytuje
(např. v hotelu, v ubytovně zaměstnavatele či u příbuzných nebo přátel),
končí tento nutný úkon před počátkem práce nebo po jejím skončení vstupem do
místa ubytování. Následná cesta k vlastnímu pracovišti, která končí vstupem do
budovy určené k plnění pracovních úkolů, a cesta zpět do místa ubytování je pak
- bez ohledu na to, zda jde o tuzemskou, nebo zahraniční pracovní cestu - v
praxi považována za cestu do zaměstnání a zpět.
Asi už tušíte, jak to dopadlo. Cestu zaměstnance z
konferenčního centra zpátky do hotelu vyhodnotil soud jako cestu ze
zaměstnání. A protože dle ustanovení
§ 380 odst. 3 zákoníku práce pracovním
úrazem není úraz, který se zaměstnanci přihodil na cestě do zaměstnání a zpět,
žádných náhrad z tohoto titulu se zaměstnanec nedomohl.
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2012, sp. zn. 21 Cdo
4834/2010)
NahoruNepřetržitý odpočinek v týdnu
Je to pravidlo, které se musí dodržovat a které má své
opodstatnění: práci střídá odpočinek. O odpočinku se zákoník práce
zmiňuje zejména ve svých ustanoveních
§ 90 a
§ 92, a to jednak o nepřetržitém odpočinku
mezi směnami, jednak o nepřetržitém odpočinku v týdnu. V návaznosti na
to se na dodržení nepřetržitého odpočinku myslí též v zákoně o inspekci práce a
orgány inspekce práce ukládají v této souvislosti nemalé pokuty za správní
delikty na úseku pracovní doby.
Ta pokuta činila v daném případě 20 000 Kč.
Zaměstnavatel ani nerozporoval, že zákon porušil a zaměstnancům neposkytl
dostatečný nepřetržitý odpočinek v týdnu. Bránil se ale tím, že tak učinil
na přání a v zájmu svých zaměstnanců, kteří chtěli mít odpočinek kratší,
aby ho pak mohli mít pro změnu delší. Argumentace zaměstnavatele byla tedy
nesena v duchu „zaměstnanec, můj pán “. A doplněna poukazem na to, že je
nutné posuzovat každý případ individuálně a zohlednit především druh vykonávané
práce. Jeho zaměstnanci vykonávali práci prodavaček v prodejně potravin a
podle názoru zaměstnavatele tento druh práce nevyžaduje od zaměstnanců, aby
operovali s těžkými stroji či jinak manipulovali s nebezpečnými nástroji,
kterými by v důsledku únavy sobě či třetím osobám mohli způsobit úraz či…
dostupný obsah
