Dnešní doba je paradoxní - máme k dispozici nesmírné množství
informací, a přesto je často neumíme využít. Semináře, workshopy, tréninky -
informace prolétnou naší myslí a zanechají ji často v takřka nedotčeném stavu.
Zkusme opustit přednáškové místnosti a najít jiný způsob, který sjednocuje
informace s tělesným prožitkem. Protože teprve po této zkušenosti skutečně víme
a nezapomínáme. Jednou z cest se může stát i japonské bojové umění aikidó. Proč
může být inspirativní pro manažery? Třeba pro myšlenky, ze kterých
vychází:
-
Aikidó je neporazitelné, protože nezápasí s ničím. Pravé
vítězství je vítězství nad sebou samým.
-
Vítězství, to je nalézt soulad mezi sebou a
druhými.
Anebo Vás o tom přesvědčí následující rozhovor s Halkou
Baláčkovou, MBA, která pracuje jako trenérka a kouč v oblasti managementu, ale
také sama cvičí a vyučuje bojové umění aikidó.
Vždy jsem hodně sportovala - věnovala se moderní gymnastice, skokům
do vody, aerobiku, józe. Když jsem začala pracovat, tak jsem zjistila, že času
je stále méně a méně. Cítila jsem ale, že se potřebuji nějakou sportovní
aktivitu, které se budu moci věnovat soustavně delší dobu a která kromě
fyzického pohybu bude založena na nějakém myšlenkovém základě. A protože má
sestra tehdy navštěvovala aikidó, rozhodla jsem se jít se podívat na první
hodinu. Hned při prvním tréninku mě zaujala myšlenka mistra a to rozhodlo, že
jsem zůstala.
Pro mě úžasná a aktuální, která mě v aikidó vede dosud. Pokusím se
ji objasnit - v aikidó děláme na začátku hodiny dýchací cvičení, tzv. „kokyu“.
Jeho základem jsou dva pohyby - yonote kokyu, cvičení s dlaněmi otočenými ven -
a inote kokyu - s dlaněmi otočenými dovnitř. Můj první mistr, pan Václav Kubát,
tehdy řekl: „V kokyu si uvědomujete svůj prostor. První cvičení s dlaněmi
otočenými ven vymezuje Váš osobní prostor. V něm rozhodujete, koho si do něj
pustíte a koho ne. Druhé cvičení, s dlaněmi dovnitř, určuje vnitřní prostor,
ten je Váš, za něj jste zodpovědní, v něm musíte mít čisto a uklizeno, aby Vám
v něm bylo dobře.“ A to samozřejmě platí nejen při tréninku, ale i doma či na
pracovišti.
Měla jsem štěstí, že při svých začátcích byla ve skupině tak jedna
čtvrtina žen. Dobře jsme si rozuměly. Teď se mi ale stává, že jsem na tréninku
sama žena, někdy jako trenérka i vedu pouze mužskou skupinu. Aikidó mě naučilo
přijímat a zvládat toto složení skupiny a muži mě akceptují. Tato zkušenost mi
velmi pomáhá při vedení manažerských seminářů, na kterých jsou pouze muži. Díky
sportu mi tato skutečnost nikdy moc nevadila a aikidó ji jen podpořilo. Prostě
se tím příliš nezabývám.
Myslím, že je to vzájemně propojeno. Vedu semináře a často jednám s
manažery. Představuji si, jaký by tento člověk byl na žíněnce. Někdy se té
představě musím smát, někdy cítím, že by dotyčný mohl být dobrý. Usuzuji hodně
podle pohybů dotyčného, podle jeho práce s prostorem. Důležitá je i citlivost,
s níž člověk dokáže vnímat, co druhý v dané chvíli potřebuje.
Ano, cvičení se začátečníky je mnohem obtížnější než s pokročilými
žáky. Jsou - i když nechtěně - nejtvrdší. Svoji energii nemají zpracovanou a
používají ji - obrazně řečeno - v surovém stavu. Z takového cvičení si někdy
odnášíte boule a rány. Řeknete začátečníkovi například: „Zaútoč!“ - a ten
člověk zaútočí silou naprosto nekontrolovatelnou, nebo provede nepředvídatelný
pohyb. Časem jsem přišla na to, že takto nesmyslný příkaz dávat nemohu a že své
přání musím přeformulovat.
Z toho mi vyplývá - přeloženo do manažerského slovníku - že za
to, co se stane, je zodpovědný ten, kdo je tam déle. Ať je to v dójó, či na
pracovišti. Odpovědnost vždy leží na tom, kdo pokyn vydá. Dříve se mi stávalo,
že když můj partner neudělal přesně to, co se chce, vzmáhala se ve mně
netrpělivá otázka: „Proč to, proboha, neudělal?“ Myslíte si, že je vše jasné,
ale když se vžijete do bot začátečníka - na žíněnce i v managementu - zjistíte,
jak je to obtížné, než neobratná gesta přejdou do úplně přirozeného pohybu, než
si své dovednosti opravdu zažijeme.
Naprosto souhlasím. Je zajímavé, že naše dójo navštěvuje hodně lidí,
kteří jsou na vzrůstajících manažerských pozicích. Na nich je vidět, že se tím
učí.
Aikidó učí pozornosti a bdělosti a čím déle, tím více tato
schopnost narůstá. Ze začátku se hodně věnujete technikám, při nichž se
soustředíte na sebe. Ale později už může přepnout na autopilota a začít vnímat
své okolí. Člověk je sám ve svém centru, při dýchání se zklidňuje, ale jeho
pozornost neupadá, zvyšuje se. Při cvičení nemůžete vnímat jen sebe a svého
partnera, ale také celý prostor, protože provádíte relativně nebezpečné
techniky a musíte dávat pozor, abyste někomu nevstoupili do cesty a neohrozili
jeho i sebe. Čím déle cvičíte, tím méně se takové „nehody“ stávají. Někdy
dokonce již v předstihu vnímáte, že se do daného prostoru někdo chystá vstoupit
nebo tam padá. Aikidó tedy rozvíjí nejen bdělost, ale i předvídavost.
Ověřila jsem si to například při řízení vozidla. Jsem schopná provoz vnímat ze
širších perspektiv. U žen se říká, že jsou horší řidičky, ale mám svoji
zkušenost, že díky aikidó se mi zlepšil pocit z jízdy. Vnímám okolní vozidla
lépe a mohu lépe reagovat. A to často u jiných řidičů nepozoruji.
Když vedu manažerské semináře a zaujmu klidovou pozici, obsáhnu
všechny lidí, kteří se ho účastní, a jsem schopná je vnímat a reagovat na ně. I
to připisuji aikidó. Tento pocit jsem zažila například při nedávném outdooru.
Hned bylo poznat, jak málo lidí si svůj prostor uvědomuje a do jaké míry jsou
schopní předvídat.
S tím souhlasím. Aikidó vede člověka k tomu, že vycítí, kde je blok
v komunikaci, přes který to nejde, a netlačí na pilu. Jeden z principů je, že
při cvičení se učíte nepoužívat svoji sílu. Čím je člověk pokročilejší,
tím je schopen více vydržet, a to bez ohledu na věk či fyzickou zdatnost. Je to
způsobeno tím, že se naučíte využívat jednodušší cesty a energie, které
přicházejí.
Pro příklad uvedu jeden z prvků aikidó, - a to krok zvaný „irimi
tenkan“. Tímto pohybem se dostáváte z linie útoku, a to tak, že nakračujete
šikmo vpřed a otáčíte se na jedné noze. Po jeho provedení jste prakticky po
boku svého partnera, kde vidíte věci z jeho úhlu pohledu. Pro něj je to
ale nečekaný moment překvapení, prázdnoty, který Vám dává značnou výhodu.
Paralelou, například v komunikaci, je pro mě otázka. Někdo Vám
řekne: „V tom s Tebou naprosto nesouhlasím“. V běžném rozhovoru se mnoho lidí
dostane do střetu, berou tuto větu jako útok a oplácí stejně: „No, to si můžeš
myslet, co chceš.“ A v tom okamžiku jdou energie obou účastníků proti sobě. Můj
výcvik mě naučil, že je lépe říci: „To je zajímavé, v čem konkrétně
nesouhlasíš?“ Energie je najednou naprosto jiná, umožňuje další dialog či
přiznání: „Ano, vždyť jsi vlastně měl pravdu.“ Nejdete do toho silou, s
opozičním názorem, ale se zvědavostí, s prázdnotou. Pak to může fungovat - v
aikidó i v managementu.
dostupný obsah
