Na pracovní poměr akademických pracovníků, tj.
zaměstnanců vysoké školy, kteří vykonávají jak pedagogickou, tak i vědeckou,
výzkumnou, uměleckou nebo další tvůrčí činnost, se vztahuje specifická úprava
obsažená v zákoně č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, v platném znění,
týkající se mimo jiné doby trvání jejich pracovních poměrů. Jde
konkrétně o profesory, docenty, odborné asistenty, asistenty, lektory a
vědecké, výzkumné a vývojové pracovníky podílející se na pedagogické činnosti.
Pracovní poměr těchto akademických pracovníků lze totiž sjednat na dobu
určitou, zpravidla v délce pěti let. Takový pracovní poměr je možné
sjednávat i opakovaně nebo na základě dohody účastníků prodlužovat dobu jeho
trvání i nad hranici pěti let (srov. § 70 odst. 4 zákona č. 111/1998 Sb.,).
Tato právní úprava dává vysoké škole možnost ukončit jednoduchým způsobem
pracovní vztah s pracovníkem, kterého už nechce dále zaměstnávat, tím, že mu už
neprodlouží dobu trvání pracovního poměru.
Tuto úpravu umožňující opakované uzavírání či
prodlužování (tzv. řetězení) pracovních poměrů na dobu určitou mezi týmiž
účastníky, tj. stejným zaměstnavatelem a zaměstnancem, novelizuje zákon č.
110/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 130/2002 Sb., o podpoře výzkumu a vývoje,
ve znění pozdějších předpisů. Tato novela (ze dne 27. 3. 2009) přináší v části
druhé významné změny i do zákona o vysokých školách. V jejím důsledku se v
pracovněprávních vztazích akademických pracovníků (s určitými odchylkami) více
prosazuje obecná úprava pracovního poměru na dobu určitou obsažená v zákoně č.
262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále ZP).
NahoruPracovní poměr na dobu určitou
Platná úprava pracovních poměrů na dobu určitou má (v
souladu se Směrnicí Rady 99/70/ES) mimo jiné bránit bezdůvodnému opakovanému
uzavírání termínovaných pracovních poměrů a jejich zneužívání v případech, kdy
by bylo možné sjednat pracovní poměr na dobu neurčitou. I současná právní
úprava totiž preferuje pracovní poměr bez časového omezení a stále platí, že
pokud nebyla v pracovní smlouvě výslovně určena doba jeho trvání, je sjednán na
dobu neurčitou.
Podle
§ 39 zákoníku práce lze pracovní poměr na
dobu určitou sjednat (případně dohodou účastníků prodlužovat) nejvýše na
dobu 2 let ode dne jeho vzniku (tj. ode dne, který byl sjednán jako den
nástupu do práce). Není zde třeba uvádět důvod, proč se účastníci rozhodli pro
termínovaný pracovní poměr. Po uplynutí doby dvou let by pak už musel být
následující pracovní poměr sjednán na dobu neurčitou, pokud byl uzavírán do 6
měsíců po skončení předchozího.
Jestliže od skončení jednoho pracovního poměru na dobu
určitou do vzniku dalšího takového pracovního poměru uplyne doba delší než 6
měsíců, k předchozímu pracovnímu poměru na dobu určitou mezi týmiž
účastníky se nepřihlíží, což znamená, že dvouletá doba se bude počítat znovu od
začátku. Pokud by však mezi skončením jednoho a vznikem dalšího pracovního
poměru na dobu určitou uplynula doba kratší než 6 měsíců, nesmí celková doba
jejich trvání, včetně mezidobí (tj. období mezi nimi) přesáhnout dva roky
(§ 39 odst. 2).
Z obecné zásady časově limitující sjednávání pracovních
poměrů na dobu určitou hranicí dvou let stanoví zákon (§ 39 odst. 3 a 4 ZP) tři výjimky,
kdy je možné pracovní poměr na dobu určitou sjednávat či prodlužovat bez
jakéhokoliv omezení. Jde o případy, kdy pracovní poměr na dobu určitou je
sjednáván:
podle zvláštního předpisu (např. zákona o vysokých
školách) nebo kdy zvláštní právní předpis stanoví sjednání pracovního poměru na
dobu určitou jako podmínku pro vznik dalších nároků (u pracujících poživatelů
starobního důchodu je podmínkou zachování nároku na jeho výplatu uzavření
pracovního poměru maximálně na dobu jednoho roku, avšak s možností neomezeného
opakování);
z důvodu náhrady dočasně nepřítomného zaměstnance na dobu
překážek v práci na straně zaměstnance (§
191 a násl. ZP), např. při dlouhodobé pracovní neschopnosti, po dobu
mateřské či rodičovské dovolené, výkonu veřejné funkce, ale i po dobu tzv.…