Snaha zákonodárných orgánů postupně řešit narůstající
deficit státního rozpočtu se po 1. lednu 2011 v návaznosti na přijaté právní
normy do určité míry projeví i v oblasti placení pojistného na zdravotní
pojištění.
NahoruNEMOC A ZDRAVOTNÍ POJIŠTĚNÍ
Prodloužení poskytování náhrady mzdy zaměstnavatelem za
pracovní dny při dočasné pracovní neschopnosti a karanténě ze 14 na 21
kalendářních dnů bude platit v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013, což
znamená, že nemocenské bude náležet až od 22. kalendářního dne nemoci. Náhrada
mzdy nadále nepřísluší za první tři směny (pracovní dny), nejvýše však za
prvních 24 neodpracovaných hodin z rozvržených směn.
Jestliže je při pracovní neschopnosti poskytována
náhrada mzdy v případech a ve výši stanovené zákonem, je podle ustanovení
§ 6 odst. 9 písm.
t) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších
předpisů, osvobozena od daně z příjmu ze závislé činnosti, proto nepodléhá
odvodu pojistného. Pokud by však zaměstnavatel nadstandardně poskytnul
náhradu mzdy i za první tři pracovní dny dočasné pracovní neschopnosti nebo nad
výši stanovenou zákonem, je tato náhrada u zaměstnance zdaněna včetně odvodu
pojistného na zdravotní pojištění.
V případě onemocnění zaměstnance po skončení zaměstnání
může být za něj plátcem pojistného na zdravotní pojištění stát v duchu
ustanovení
§ 7 odst. 1 písm. j) zákona
č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „ZoVZP“). Bývalý zaměstnavatel může provést oznámení o této
skutečnost kódem „N“ na formuláři Hromadné oznámení zaměstnavatele (ukončení se
oznamuje kódem „K“). Trvání platby státu je vázáno na faktickou výplatu dávek
nemocenského pojištění po skončení zaměstnání. K tomu dochází až od 22.
kalendářního dne nemoci. Zaměstnavatel tak provádí (resp. může provést)
oznámení kódem „N“ až ke dni, kdy začíná výplata dávek nemocenského
pojištění.
Pokud se na zaměstnavatele (a současně i na
zaměstnance) vztahuje ve zdravotním pojištění povinnost odvodu pojistného
alespoň z minimálního vyměřovacího základu, jsou zaměstnavatelé povinni tuto
skutečnost respektovat a pojistné musí být za takového zaměstnance odvedeno v
příslušném kalendářním měsíci nejméně z vyměřovacího základu 8 000 Kč, tj.
alespoň v částce 1 080 Kč. Ustanovení
§ 3 odst. 9 zákona č.
592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších
předpisů (dále „ZoPVZP“), však taxativně vyjmenovává situace (například nemoc),
kdy se minimální vyměřovací základ zaměstnance snižuje na poměrnou část podle
počtu kalendářních dnů trvání dané skutečnosti.
Nahoru„ZAPOČITATELNÝ“ PŘÍJEM
Podle v ustanovení
§ 5 písm. a)body 4 -
7. ZoVZP je účast zde vyjmenovaných osob na zdravotním pojištění (například
osob pracujících na dohodu o pracovní činnosti) vázána na částku zúčtovaného
příjmu, která je současně podmínkou pro jejich účast na nemocenském pojištění.
V roce 2008 bylo touto „rozhodnou“ částkou 400 Kč, zúčtovaných zaměstnanci za
příslušný kalendářní měsíc. Od 1. 1. 2009 došlo k jejímu zvýšení na 2 000
Kč a tato částka se nemění (nezvyšuje) ani po datu 1. 1. 2011.
Je-li osobám (zaměstnancům) uvedeným ve výše citovaném
ustanovení
§ 5 písm. a)body 4 -
7.
ZoVZP zúčtován v kalendářním měsíci příjem alespoň 2 000
Kč, považují se tyto osoby z pohledu zdravotního pojištění za zaměstnance,
případně i s potřebou dodržení odvodu pojistného z minimálního vyměřovacího
základu 8 000 Kč. Naopak, pokud hrubý příjem (vyměřovací základ) těchto osob
nedosáhne částky 2 000 Kč, nejedná se ve zdravotním pojištění o zaměstnání a
tyto osoby si musí v příslušném měsíci řešit svůj pojistný vztah jiným způsobem
(OSVČ, „státní“ kategorie, osoba bez…
dostupný obsah
