Už odedávna nacházejí své vděčné posluchače příběhy o
lidském vzestupu a pádu. Jsou součástí ústně předávaných vyprávění, téměř
každého románu či filmové zápletky. Pokud má být příběh s touto tematikou
vystavěn tak, aby s ním mohli diváci souznít, musí splňovat tři základní
pravidla:
Ukažte hrdinovu lidskou tvář, osobní slabost nebo zvláštnost,
aby bylo snazší se s ním ztotožnit.
Nechte hlavního hrdinu dosáhnout až na samý vrchol úspěchu a
štěstí, o to závratnější se bude zdát jeho pád.
Teprve, když člověk padne opravdu hluboko, má možnost ukázat, co
v něm je, sebrat svou odvahu a odrazit se ode dna.
To vše platí o příbězích fiktivních i reálných.
V určité míře má zážitek vzestupu a klesání každý z
nás. Nemusí jít o pády ze závratných výšin, ale střídání různě laděných období
k životu neodmyslitelně patří a jde se mu jen velmi těžko vyhýbat. Těžké dny
jsou minimálně dobré k tomu, abychom si náležitě vážili těch úspěšnějších.
Každá prohra je navíc o osobním přístupu. Osobní neúspěch může totiž způsobovat
dvě naprosto odlišné reakce. Může jít o silný motivátor posunout se v
dané oblasti na vyšší úroveň, a vybudovat si tak preventivní opatření do
budoucna. Reakcí na opačném pólu je vytvořit si z vlastního nezdaru štít a
omluvu pro následnou pasivitu. V prvním případě jde o manifestaci pozitivního
nastavení a náhledu na události ve vlastním životě, který se většina z nás musí
učit, trénovat se v něm a udržovat si ho. Podobné nastavení ale může mít v
životě mnohem širší uplatnění a na určité úrovni můžeme podle něj rozdělovat
lidi kolem sebe na dva tábory - na vizionáře a skeptiky.
Pokud byste společně poslali vizionáře a
skeptiky na výlet, ti první z nich si nejdříve obstarají motivující cíl
cesty. Dokáží si jasně představit, jaký bude po výšlapu na strmý kopec nádherný
výhled do kraje, kde z výšky zahlédnou obrysy přívětivé hospůdky. Skeptici
očekávají na vrcholu kopce hustou mlhu, hospodu zavřenou pro nepřízeň počasí a
nedostatek výletníků. Které skupince se asi lépe pošlape? Vizionáře táhne
představa lákavého výsledku, musejí tomu však věnovat energii a pozornost.
Naštěstí ale bývají nezmary v tom, že i když je na vrcholku kopce opravdu mlha,
vymyslí velmi pohotově několik záložních plánů (v údolí už ale určitě mlha
nebude, můžeme si v mlze zahrát nějakou pěknou společenskou hru, nachytat si
vodu do lahví apod.). A navíc, i když se z pohledu skeptiků potvrdí, že měli o
mlze na kopci pravdu, možná jim to přinese na chvíli uspokojení, ale určitě ne
společenskou oblíbenost, lepší náladu a energii na další cestu.
Platí pravidlo, že kdo žádnou energii nenainvestuje, žádnou také
nedostane zpět. Ať to tedy bereme z jakékoliv strany, pěstovat si svého
vnitřního vizionáře je v době nejistot a změn výhodnou investicí.
Zajímavou prevencí před přílišným zklamáním pro chvíle,
kdy se v životě ocitáme v údolích, může být vědomá práce s možnostmi.
Stačí si odpovědět na otázku, co všechno by mě bavilo dělat, kdybych se
nevěnoval své aktuální profesi. Cílem je dát prostor kreativitě, vzpomenout si
na dětské sny a na chvíli neposlouchat kritický hlas v hlavě, který obvykle
podobné fantazírování velmi rychle zarazí. Pokud o sobě člověk ví, že by velmi
rád vyzkoušel místo účetnictví vázat květiny, zařídit si astrologickou poradnu
nebo odjet pracovat na misi, dokáže brát konec jedné profesní etapy spíš jako
nový začátek a velkou možnost než jako ztracený ráj, na který bude
navždy vzpomínat se slzami v očích.
Zejména v profesní sféře by se měl člověk neustále zajímat a
rozšiřovat svůj záběr a s ním i své možnosti, konkurenceschopnost a
flexibilitu.
S širokým portfoliem schopností a s přiměřeným
sebevědomím se veškeré životní výkyvy zvládají s větším nadhledem. Navíc pokud
má jedinec flexibilní postoj ke své práci a vidí i jiné možnosti, kde by se
profesně realizoval, funguje paradoxně ve své roli mnohem uvolněněji a často
i…
dostupný obsah
