Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Příběhy k zamyšlení - Zlatka nebo dvě?

5.2.2007, , Zdroj: Verlag Dashöfer

     Mladý plavčík byl velmi nešťastný. Byl na lodi nový a všichni ho pronásledovali. Když se cítil nejhůř, doslechl se, že s nimi pluje mudrc, který umí osvobodit lidské srdce od mnoha trápení a zla.

     „Pane!“ stěžoval si plavčík, „každý mě tu jenom uráží. Vyšší šarže mě ponižují, námořníci se mi posmívají a strojníci mi tropí samé naschvály!“ „Přísahej při nebi, že splníš, co Ti řeknu,“ odpověděl mudrc, „jinak Ti nemohu pomoci.“ Hoch přísahal a mudrc řekl: „Budeš mi platit, kdykoli Ti někdo ublíží. Když pro něj najdeš nějakou omluvu, stačí mi zlatka. Když to ale bude neomluvitelné, dáš mi zlatky dvě.“

     Hoch se zděsil. To snad půjde rovnou po žebrotě! Ale co dělat, přísahal a musel poslouchat. Od té chvíle se neurážel zdaleka tak snadno. Zlatka nebo dvě je přece jenom rozdíl, tak pro viníky hledal omluvu. Kapitán křičí, aby přeřval vítr. Mužstvo se prostě rádo baví. Strojníka dneska bolí zuby, to se mu musí leccos odpustit.

     Jednou šel k mudrcovi s prázdnou, protože mu nikdo neublížil celý den. Vtom za dveřmi kabiny zaslechl hlas. „Mě živí jeden urážlivý plavčík!“ říkal komusi vesele mudrc. „Jen ať za svou nafoukanost platí. Snáší mi zlatky jako slípka vajíčka!“

     Chlapec byl uražen do hloubi duše. Ten lump ho okrádá a ještě se na jeho účet baví! Rudý vzteky vrazil dovnitř. Mudrc byl v kabině sám a pobaveně řekl: „Tak co? Dlužíš mi zlatku, nebo dvě?“ V tu chvíli oba propukli v smích. Chlapec se smál, až mu tekly slzy. Jeho srdce už bylo svobodné.

     Když někdo urazí naše drahé ego, obvykle se v nás zapne automatický spouštěč pomstychtivosti. „Tohle Ti spočítám!“ říkáme si těmi či jinými slovy. „Jen počkej, to mi zaplatíš!“

     Jenže ekonomika emocí funguje jinak. Jsme to my, kdo za to platíme. Ne penězi, ale krevním tlakem. Špatným trávením. Nespavostí a vráskami, na které nestačí plastický chirurg. Ano, vím, nejde necítit urážku,