Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Práce z domova z pohledu zákona o daních z příjmů

16.11.2012, , Zdroj: Verlag Dashöfer

     Podle § 2 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, v platném znění (dále jen „ZP“) se závislá práce vykonává na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě vždy na náklady zaměstnavatele. Jestliže je za něj vynaložil zaměstnanec, je třeba mu je plně nahradit. Odtud vyplývá regulérní požadavek zaměstnance na odpovídající náhradu výdajů spojených s prací doma pro jeho zaměstnavatele.

     Na to navazuje § 151 ZP, podle kterého je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, náhradu výdajů, které mu vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených v sedmé části zákoníku práce. Třebaže se tato část zákoníku práce dále konkrétně zabývá pouze náhradami za opotřebení vlastního nářadí, zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce, lze dovodit oprávněný požadavek zaměstnance pracujícího pro zaměstnavatele doma na náhradu i dalších druhů výdajů souvisejících s takovýmto výkonem závislé práce.

     Náhrady výdajů zaměstnancům z titulu výkonu práce pro zaměstnavatele v jejich bydlišti jsou v praxi často neprávem opomíjeny. Přes stručnou právní úpravu je ovšem vhodné na tento druh peněžního plnění zaměstnancům upozornit s ohledem na jeho významnou daňovou výhodu a nenáročnost uplatnění v praxi.

NÁHRADA ZA OPOTŘEBENÍ VLASTNÍHO NÁŘADÍ, ZAŘÍZENÍ A PŘEDMĚTŮ

     Podle § 190 ZP může zaměstnavatel poskytovat zaměstnanci náhrady za opotřebení vlastního nářadí, zařízení nebo jiných předmětů potřebných k výkonu práce dotyčného zaměstnance („náhrady za opotřebení“). Jde o movitý majetek patřící zaměstnanci (a nikoli zaměstnavateli), případně třetí osobě, který zaměstnanec využívá jako pracovní nástroj nebo v přímé souvislosti s výkonem své závislé práce pro zaměstnavatele. Toto ustanovení se nevztahuje na používání motorového vozidla včetně případného přívěsu k autu, u nichž se poskytování náhrad řídí speciální právní úpravou (§ 157 až 160 ZP) v rámci cestovních náhrad.

     Jakých soukromých věcí zaměstnanců se tedy v praxi mohou tyto náhrady týkat? Obecně všech movitých věcí, které používají pro výkon jejich práce, ať už soustavně nebo jen příležitostně. Např. může jít o:

  • počítač nebo notebook včetně periferních zařízení využívané k výkonu práce,

  • elektronický diář na záznamy termínů pracovních schůzek, kontaktů na zákazníky apod.,

  • odborné publikace týkající se pracovní náplně zaměstnance (slovníky, komentáře zákonů),

  • mobilní telefon, na kterém jej musí šéf, dispečer nebo zákazník kdykoli zastihnout,

  • pracovní stůl, skříň, poličky, případně trezor pro uložení firemních materiálů,

  • židle, křeslo, lampa, které využívá při práci, atd.

     Zákoník práce stanoví několik předpokladů pro poskytování náhrad za opotřebení majetku zaměstnanců. Podmínky, výše a způsob poskytnutí náhrad musí být sjednány zaměstnavatelem (neboli dohodnuty se zaměstnancem), nebo stanoveny vnitřním předpisem anebo individuálně písemně určeny.

Příklad č. 1

Náhrady za opotřebení majetku při práci doma

Závislou práci podle pokynů zaměstnavatele lze v souladu s § 2 ZP vykonávat nejen na pracovišti zaměstnavatele, ale také na jiném dohodnutém místě. Toho využila účetní Klára a se svým zaměstnavatelem se dohodla, že dva pracovní dny v týdnu bude pracovat doma na vlastním počítači. Současně byly sjednány náhrady za opotřebení vlastního majetku paní Kláry využívaného pro výkon práce následovně:

  • za počítač včetně SW, monitoru, klávesnice a myši činí náhrada 60 Kč za den,

  • za pracovní stůl, kancelářskou židli a stolní lampu byla dohodnuta náhrada 25 Kč za den,

  • v tyto dny je paní Klára k zastižení pouze na svém mobilním telefonu, za který činí náhrada 15 Kč za den.

Paní účetní si tak měsíčně finančně polepší o (60 + 25 + 15) Kč × 2 dny v týdnu × 4 týdny = 800 Kč.

     Na straně dotyčného zaměstnance využívajícího vlastní nářadí, zařízení a předměty pro výkon práce se uplatní § 6 odst. 7 písm. d) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v platném znění („ZDP“). Podle něj tyto náhrady za opotřebení nejsou předmětem daně z příjmů, a proto ani nepodléhají povinnému pojistnému. Přitom s výjimkou majetku přes 40 000 Kč zde není žádné relativní ani absolutní omezení výše těchto náhrad.

     Daňově výhodná situace panuje i na straně zaměstnavatele, kde jsou náhrady za opotřebení daňovým výdajem (nákladem) v souladu s § 24 odst. 2 písm. x) ZDP coby paušální částky hrazené zaměstnavatelem.

Příklad č. 2

Náhrady za opotřebení v daních

Paušální měsíční náhrada výdajů 800 Kč účetní Kláry z předešlého příkladu nebude podléhat zdanění ani zpojistnění. Pro zaměstnavatele navíc půjde v plné výši o daňově uznatelný výdaj (náklad).

     Praktickou otázkou je, jak výši náhrady za opotřebení vypočítat. Sotva dovodíme nějaké jednoznačné pravidlo např. ve vazbě na dobu použitelnosti. Proto zpravidla vždy půjde o nějakou „rozumnou“ částku např. podle předpokládané nebo průměrné ekonomické životnosti, po kterou se více méně rovnoměrně rozdělí pořizovací cena daného majetku, resp. jeho aktuální hodnota (reprodukční pořizovací cena). S ohledem na soukromé využívání vlastního nářadí, zařízení a předmětů může být takto vypočtená částka ještě dále nějakým způsobem krácena. Na to má zaměstnavatel obecně právo, protože na opotřebení se podílí i soukromé využití.

     Tímto se dostáváme ke třetímu ustanovení ZDP, které se náhrad za opotřebení týká, tedy k § 6 odst. 8 upravujícímu paušální náhrady za opotřebení (resp. i z jiných titulů, což nás ale nyní nezajímá). Podle tohoto ustanovení platí, že pokud hradí zaměstnavatel zaměstnanci výdaje (náhrady) podle odstavce 7 písm. b) až d) paušální částkou, považují se tyto výdaje za prokázané do výše paušálu stanoveného zvláštními předpisy, nebo paušálu uvedeného v kolektivní smlouvě, ve vnitřním předpise zaměstnavatele či v pracovní smlouvě, a to za předpokladu, že výše paušálu byla zaměstnavatelem prokazatelně stanovena na základě kalkulace skutečných výdajů.

     Zákon zde nijak nevymezuje „skutečné výdaje“, takže není důvod omezovat se pouze na prokázanou pořizovací cenu, případně vlastní náklady na výrobu dotyčného majetku. Lze tedy do výpočtu paušální náhrady zahrnout i výdaje charakteru opravy a údržby, případně i modernizace a rekonstrukce. To odpovídá i filozofii § 2 ZP, podle kterého náklady (výlohy) spojené s výkonem práce nese zaměstnavatel. A pokud bude třeba na dotyčný majetek potřebný pro výkon práce vynaložit nějaké další výdaje, měl by je hradit zaměstnavatel, a to přinejmenším zčásti, jestliže danou věc zaměstnanec využívá nejen pro závislou práci, ale také ryze soukromě.

Příklad č. 3

Výpočet paušální náhrady za opotřebení

Pan Kouba má v přepravní firmě na starosti cenové nabídky pro zákazníky. Tři dny v týdnu pracuje doma, kde pro svou práci využívá zejména vlastní přenosný počítač, který před rokem koupil za 30 000 Kč.

Se zaměstnavatelem byl dohodnut a přímo do pracovní smlouvy zakotven výpočet paušální náhrady za opotřebení tohoto počítače. Východiskem byl odhad využitelnosti dotyčného modelu notebooku…