Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Povinnosti zaměstnavatele při vzniku a odškodňování pracovních úrazů - 5. část

30.11.2011, , Zdroj: Verlag Dashöfer

NÁHRADA ZA BOLEST A ZTÍŽENÍ SPOLEČENSKÉHO UPLATNĚNÍ

     V souvislosti s utrpěným pracovním úrazem může zaměstnanci vzniknout nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění, která má charakter nemateriální újmy. Zákoník práce upravuje tento typ náhrady škody pouze rámcově s tím, že bližší úpravu stanoví vyhláška Ministerstva zdravotnictví č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění vyhlášky č. 50/2003 Sb.

     Odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění se konstruují na základě systému tzv. bodového ohodnocení stanoveného v přílohách této vyhlášky, a to na základě lékařského posudku, o který může požádat buď poškozený zaměstnanec, nebo právnická či fyzická osoba, která za škodu zaměstnanci odpovídá. Hodnota jednoho bodu činí v současné době 120 Kč. Posudek zpracovává posuzující lékař, který je ošetřujícím lékařem poškozeného, a následně vydává zdravotnické zařízení, jehož posuzující lékař zpracoval lékařský posudek. Lékařský posudek se u bolesti vydává, jakmile je možno zdravotní stav poškozeného považovat za ustálený, zatímco u ztížení společenského uplatnění, kdy poškození na zdraví zanechá následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví, tedy zpravidla po jednom roce poté, kdy ke škodě na zdraví došlo. Tato náhrada se proto neposkytuje v případech následků, které mají pouze dočasný charakter.

     Náhrada za bolest a náhrada za ztížení společenského se poskytují jednorázově v penězích. Do nabytí účinnosti zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, smrtí zaměstnance tento nárok zanikal bez ohledu na to, zda postižený zaměstnanec nárok ještě za svého života uplatnil. Pokud tedy zaměstnanci nebyla náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění vyplacena za jeho života, nepřecházel nárok na dědice, přestože byl postiženým zaměstnancem nárok uplatněn. Podle § 328 odst. 1 zákoníku práce však peněžitá práva zaměstnance jeho smrtí nezanikají, a proto ani nárok na náhradu za bolest a ztížení společenského uplatnění podle současné právní úpravy smrtí zaměstnance nezaniká a stává se předmětem dědictví.

     Ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanovenou podle citované vyhlášky, přiměřeně zvýšit.

ÚČELNĚ VYNALOŽENÉ NÁKLADY SPOJENÉ S LÉČENÍM

     Vzniknou-li zaměstnanci v souvislosti s pracovním úrazem náklady na léčení, je zaměstnavatel povinen tyto náklady uhradit. Jedná se například o náklady na léky, lékařské výkony, poplatky za recept, za lékaře nebo za pobyt v nemocnici, náklady na ortopedické pomůcky, které nejsou plně hrazeny z povinného zdravotního pojištění zaměstnance a které jsou na základě lékařského vyjádření nezbytné buď k léčení, nebo ke stabilizaci zdravotního stavu poškozeného.

     Za náklady spojené s léčením je dále nutno považovat náklady, které poškozený zaměstnanec musí vynaložit např. na zaplacení osoby, která se o něho stará, protože se vzhledem ke svému zdravotnímu stavu neobejde bez cizí pomoci. Jedná se i o náklady spojené s dodržováním určité diety, která je podmínkou úspěšného léčení zaměstnance. Je pochopitelné, že v případě diety nebude možné hradit všechny výdaje, které jsou s jejím dodržováním spojeny, ale jen rozdíl mezi obvyklými náklady, které na stravu zaměstnanec vynaložil před vznikem škody, a náklady, které vynakládá, když dodržuje dietu. Za náklady spojené s léčením je však možno také považovat náklady na cestovné, které vznikají jak poškozenému zaměstnanci, tak i jeho rodinným příslušníkům v souvislosti s návštěvami postiženého zaměstnance v nemocnici nebo léčebném zařízení.

     Náklady spojené s léčením musí být vynaloženy účelně a v souladu s § 373 zákoníku práce uhrazeny tomu, kdo tyto náklady prokazatelně vynaložil.

     Pro nárok poškozeného je zajímavé jedno rozhodnutí soudu upravující uvedený nárok v souvislosti s návštěvou lékaře, resp. posouzením, jaké náklady lze považovat ještě za účelné. Soud v zásadě řešil spor, zda náklady na dopravu poškozeného zaměstnance na rehabilitaci do jiného místa, než je jeho trvalé bydliště, lze ještě považovat za náklady účelně vynaložené. Výsledek sporu vyzněl ve prospěch zaměstnance, neboť bylo konstatováno, že poškozenému zaměstnanci přísluší svobodná volba lékaře ve stejném rozsahu jako ostatním občanům a že tudíž náklady jízdného a cestovného spojené s léčením následků škody na zdraví nelze považovat za neúčelně vynaložené jen z toho důvodu, že při poskytnutí zdravotní péče srovnatelné úrovně u jiného lékaře mohly být výlohy poškozeného zaměstnance nižší.

VĚCNÁ ŠKODA

     Věcnou škodou se rozumí škoda, která vznikne zaměstnanci na věcech, v souvislosti se škodou na zdraví. Při určení výše škody na věcech se vychází z ceny věci v době poškození, samozřejmě s přihlédnutím k běžnému opotřebení. Pokud zaměstnanec uplatňuje nárok na věcnou škodu spočívající ve zvýšených nákladech, musí prokázat, že tyto náklady vynaložil v souvislosti se škodou na zdraví. Nelze totiž na zaměstnavateli požadovat, aby hradil náklady, které zaměstnanec vynakládal i před vznikem škody. Zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci skutečnou škodu, a to v penězích, pokud škodu neodčiní uvedením v předešlý stav.

PROMLČENÍ

     Práva zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu se nepromlčují. Práva na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě. V praxi to znamená, že pokud by zaměstnavatel například pět let zaměstnanci neposkytoval náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, ačkoliv by na ni měl zaměstnanec nárok, pak dovolá-li se zaměstnavatel námitky promlčení, má zaměstnanec nárok na plnění nikoliv za pět let zpátky, ale pouze za dva roky zpětně od uplatnění nároku.

NÁHRADA ZA ZTRÁTU NA DŮCHODU

     Tento druh náhrady škody byl až do 31. prosince 1988 součástí zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, tj. právní úpravy odškodňování pracovních úrazů a nemocí z povolání. Jejím účelem bylo nahradit poškozenému zaměstnanci ztrátu, která mu vznikala v souvislosti s tím, že mu byl důchod vyměřen z nižšího vyměřovacího základu, než kdyby ke škodě vzniklé v souvislosti s pracovním úrazem nedošlo, neboť se mu poskytovaná náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti do tohoto vyměřovacího základu nezapočítávala. Náhradu za ztrátu na důchodu byl povinen poskytovat zaměstnavatel ve výši rozdílu mezi výší poskytovaného důchodu a výší důchodu, který by poškozenému zaměstnanci náležel, kdyby k pracovnímu úrazu nebo nemoci z povolání nedošlo. S účinností od 1. ledna 1989 byla zákonem č. 188/1988 Sb. úprava této náhrady ze zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, vypuštěna, neboť podle nových předpisů o sociálním zabezpečení (zákon č. 100/1988 Sb.) se u důchodů přiznaných po 31. prosinci 1988 začala náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zahrnovat do průměrného výdělku rozhodného pro výpočet důchodu.

     Podle přechodného ustanovení čl. II odst. 8 již výše zmíněného zákona č. 188/1988 Sb. však nároky na tuto náhradu, které vznikly do 1. ledna 1989, byly zachovány. To znamená, že se v některých případech náhrada za ztrátu na důchodu vyplácí dodnes a bude se těmto poškozeným vyplácet až do jejich smrti, neboť pro tuto náhradu neplatí věkový limit. Pokud poškozenému trvá nárok na náhradu za ztrátu na důchodu, je zaměstnavatel povinen ji vyplácet. Je však třeba upozornit, že zvýšení, které je prováděno u náhrad za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti se náhrad za ztrátu na důchodu netýká.

POVINNOST PROVÁDĚT ODŠKODNĚNÍ

     V souvislosti s prováděním odškodnění je závěrem třeba uvést, že povinnost provádět odškodnění pracovního úrazu má odpovědný zaměstnavatel, a to po celou dobu, pokud právně existuje. V případě, že zaměstnavatel přestane z nějakého důvodu právně existovat, resp. zanikne-li bez právního nástupce, pak vznikl-li poškozenému nárok na náhradu škody za existence zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání, tedy po 31. prosinci 1992, má poškozený na plnění právo přímo vůči té pojišťovně, u které byl zaniklý zaměstnavatel ze zákona pojištěn. Jedná-li se o poškozeného, kterému vznikl nárok na odškodnění před tímto datem, pak má poškozený právo na plnění od státu, který v tomto případě zastupuje ministerstvo práce a sociálních věcí, na které se musí se svým nárokem obrátit.

NÁHRADA ŠKODY V PŘÍPADĚ SMRTI ZAMĚSTNANCE

     V případě pracovního úrazu mohou bohužel nastat i …