Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti
Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti nebo při uznání invalidity je opět dílčí, zpravidla opětující
se nárok zaměstnance. Poskytuje se v takové výši, aby se spolu s jeho
výdělkem dosahovaným po pracovním úrazu, s připočtením případného invalidního
důchodu poskytovaného právě z důvodu pracovního úrazu, rovnala jeho průměrnému
výdělku před vznikem škody.
NahoruDva způsoby výpočtu
V současné době se pro výpočet náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti používají dva způsoby. Jeden
výpočet se provádí podle právní úpravy platné před 1. červnem 1994; ten vychází
z limitovaného průměrného výdělku, do kterého se náhrada doplácí, a plného nebo
částečného invalidního důchodu (invalidního důchodu) přiznaného v době vzniku
nároku. Druhý výpočet se provádí podle právní úpravy platné po 31. květnu 1994.
Vychází z nelimitovaného průměrného výdělku a invalidního nebo částečného
invalidního důchodu (invalidního důchodu) skutečně pobíraného po všech
zvýšeních. Pro informaci uvádím, že podle současné právní úpravy se dřívější
invalidní a částečný invalidní důchod dělí na invalidní důchod pro invaliditu
prvního, druhého nebo třetího stupně.
Způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku po skončení
pracovní neschopnosti platný před 1. červnem 1994 se prováděl tak, že se
průměrný výdělek před vznikem škody limitoval. Současně se zohledňovala i výše
invalidního nebo částečného invalidního důchodu, který byl poškozenému
zaměstnanci přiznán v době, kdy mu tento nárok vznikl. Tato právní úprava má
význam i pro určitou skupinu poškozených v současné době, kdy platí již nová
právní úprava.
Podle znění zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, tedy
zákoníku platného před 1. červnem 1994, se náhrada za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti poskytovala po dobu dvanácti po sobě
následujících měsíců od vzniku nároku do nelimitovaného (neredukovaného)
průměrného výdělku a po uplynutí 12 měsíců do výdělku, z něhož se částka
přesahující 3 000 Kč započítávala v rozsahu 75 %. Limitace neplatila pouze v
případě, pokud byla škoda způsobena úmyslně nebo výhradně porušením právních
nebo ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci,
pokud je neporušil postižený zaměstnanec. Z důvodů hodných zvláštního zřetele
mohl soud rozhodnout, že limitace neplatí také v případě, pokud byla škoda
způsobena hrubou nedbalostí v případě, že se jí nedopustil postižený
zaměstnanec. Pro osoby, které ke dni 1. ledna 1989 dosáhly věku 65 let a více,
platil limit 2 500 Kč zápočtu v rozsahu 50 % nad tuto částku.
Nový způsob výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku platný
po 31. květnu 1994 je takový, že se již neuplatňují limity, které
omezovaly výši průměrného výdělku rozhodného pro výpočet náhrady, avšak nově se
začal zohledňovat nikoli invalidní nebo částečný invalidní důchod původně
přiznaný, ale tento důchod skutečně pobíraný, tj. invalidní nebo částečný
invalidní důchod zvýšený podle předpisů o sociálním zabezpečení, pobíraný v
konkrétním měsíci, za který náhrada za ztrátu na výdělku přísluší. V praxi to
znamená, že při každém zvýšení invalidního nebo částečného invalidního důchodu
(invalidního důchodu) se musí zjistit skutečná výše pobíraného důchodu a tato
výše musí být zohledňována při výpočtu náhrady za ztrátu na výdělku. Zákon č.
74/1994 Sb. (novela zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce) ve svém čl. VIodst. 6
dále stanovil, že se úprava náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní
neschopnosti (§ 195) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých (§ 199) provede i
u zaměstnanců a pozůstalých, kterým náhrada příslušela před 1. červnem
1994.
Změnou právní úpravy nastala však u některých
poškozených situace, že se jim pobíraná náhrada za ztrátu na výdělku snížila
oproti náhradě, kterou pobírali před novelou zákoníku práce. Tento stav vyústil
v roce 1994 v podání poslaneckého návrhu Ústavnímu soudu České republiky na
zpětné zrušení výše uvedeného čl. VI odst. 6 zákona č. 74/1994 Sb., které bylo
odůvodňováno odnětím řádně nabytých práv, a tím poškození určité skupiny
zaměstnanců bez toho, že by se tak dělo v obecném zájmu. Ústavní soud po
zhodnocení návrhu dospěl k závěru, že ustanovení čl. VIodst. 6 citovaného
zákona, pokud dopadá na zmíněné případy, u nichž došlo ke snížení doposud
pobírané částky představující náhradu za ztrátu na výdělku způsobenou pracovním
úrazem nebo nemocí z povolání, je v rozporu s principem právní jistoty
zahrnující v sobě i ochranu důvěry občanů v právo, a proto návrhu na zrušení
uvedeného článku s účinností od 1. října 1995 vyhověl. Návrhu na zpětné zrušení
tohoto ustanovení vyhověno nebylo. Na základě výše zmíněného Nálezu Ústavního
soudu byl přijat zákon č. 220/1995 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č.
74/1994 Sb., kterým se doplňuje zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony a kterým byl změněn čl. VI odst. 6
zákona č. 74/1994 Sb. tak, že s účinností od 1. října 1995 se úprava
náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195) a náhrady nákladů na výživu pozůstalých
(§ 199) upravená novelou zákoníku práce
provede jen v těch případech, pokud by byla pro poškozeného
příznivější.
Důsledkem přijetí výše uvedené právní úpravy bylo, že
zaměstnavatel měl s účinností od 1. října 1995 vyplácet náhradu za ztrátu na
výdělku vypočítanou podle té právní úpravy, která byla pro poškozeného
příznivější. Zjistit, která úprava je pro poškozeného příznivější, bylo
možné pouze tak, že byla porovnána výše náhrady příslušející poškozeným
(pozůstalým) k 31. květnu 1994 s výší náhrady, která jim příslušela k 1. červnu
1994 podle novelizovaného
§ 195 zákoníku práce. V případě, že by
náhrada, která poškozenému (pozůstalému) příslušela k 31. květnu 1994, byla
nižší než náhrada, která mu příslušela k 1. červnu 1994, muselo se při jejím
výpočtu od 1. října 1995 nadále postupovat podle
§ 195 (§
199) zákoníku práce, ve znění zákona č. 74/1994 Sb., neboť tato
úprava byla pro poškozeného příznivější. Jestliže by však náhrada, která
poškozenému (pozůstalému) příslušela k 1. červnu 1994, byla nižší než náhrada,
která mu příslušela k 31. květnu 1994, muselo se při jejím výpočtu od 1. října
1995 postupovat podle
§ 195 (§
199) zákoníku práce, ve znění platném před nabytím účinnosti zákona
č. 74/1994 Sb., což znamená, že se v tomto případě při výpočtu náhrady od 1.
října 1995 vychází z limitovaného průměrného výdělku před vznikem škody
(valorizovaného od 1. prosince 1994 podle nařízení vlády č. 263/1994 Sb.) a
původně přiznaného invalidního nebo částečného invalidního důchodu. Limitovaný
průměrný výdělek se nepoužije v případě, že škoda byla způsobena úmyslně, nebo
výhradně porušením předpisů bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, pokud je
neporušil postižený zaměstnanec.
Z důvodu, že postup výpočtu, který byl pro poškozeného
příznivější, je uplatňován tzv. jednou provždy, platí i v současné době pro
poskytování předmětné náhrady dva způsoby výpočtu. Režim podle právní úpravy
platné před 1. červnem 1994, vycházející z limitovaného průměrného výdělku, do
kterého se náhrada doplácí, a invalidního nebo částečného invalidního důchodu
přiznaného v době nároku, a režim podle právní úpravy platné po 31. květnu
1994, který vychází z nelimitovaného průměrného výdělku a invalidního nebo
částečného invalidního důchodu (invalidního důchodu) skutečně pobíraného po
všech zvýšeních.
NahoruPrůměrný výdělek a rozhodné období
Tak, jako u náhrady za ztrátu na výdělku příslušející
po dobu pracovní neschopnosti, i u náhrady za ztrátu na výdělku příslušející po
skončení pracovní neschopnosti je jednou z rozhodných veličin průměrný výdělek
před vznikem škody. Jedná se o průměrný výdělek nebo pravděpodobný výdělek
zjišťovaný podle
§ 351 a násl., resp.
§ 382 odst. 1 zákoníku
práce.
Průměrný výdělek se zjišťuje z hrubé mzdy zúčtované
zaměstnanci v rozhodném období a z doby odpracované v tomto období;
pravděpodobný výdělek z hrubé mzdy, které zaměstnanec dosáhl od počátku
rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy, které by zřejmě dosáhl. Rozhodným
obdobím je zpravidla období předcházejícího kalendářního čtvrtletí nebo
předchozí kalendářní rok, je-li to pro zaměstnance výhodnější.
Přísluší-li zaměstnanci náhrada za ztrátu na výdělku po
skončení pracovní neschopnosti bezprostředně po skončení pracovní neschopnosti,
kdy byla zaměstnanci vyplácena náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní
neschopnosti, je třeba provést nový způsob výpočtu průměrného
(pravděpodobného) výdělku. Nový průměrný (pravděpodobný) výdělek je nutné
zjistit znovu proto, že se jedná o dva samostatné nároky. V případě
náhrady za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti se bude vycházet z
průměrného výdělku před vznikem škody a v případě náhrady za ztrátu na výdělku
po skončení pracovní neschopnosti z pravděpodobného výdělku, samozřejmě za
předpokladu, že zaměstnanec neodpracoval alespoň 21 dnů, což je případ
dlouhodobých pracovních neschopností.
Při výpočtu náhrady se používá buď čistý, nebo hrubý
výdělek podle toho, zda náhrada zaměstnanci příslušela před 1. lednem 1993,
kdy se při výpočtu náhrady vycházelo z čistých výdělků, nebo zda příslušela po
31. prosinci 1992, kdy se při výpočtu vychází z výdělků hrubých.
NahoruZvýšení náhrady o 20 %
Podle zákona č. 160/1993 Sb. se u náhrady za ztrátu na
výdělku po skončení pracovní neschopnosti vypočítávané z čistých výdělků
provádí její zvýšení o 20 %, což je určitá kompenzace za to, že náhrada
za ztrátu na výdělku podléhá od 1. ledna 1993 dani z příjmů. Zvýšení o 20 % se
uplatňuje až od 1. července 1993. V období od 1. ledna 1993 do 30. června 1993
se náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti zvyšovala
podle zákona č. 37/1993 Sb. až o 35 %, neboť kromě daně z příjmů podléhala i
odvodu pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a
příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. U náhrad, na něž vznikl nárok po 1.
lednu 1993 a kdy se při výpočtu vychází z hrubých výdělků, se 20% zvýšení
neprovádí a náhrada podléhá pouze dani z příjmů.
Další veličinou rozhodnou pro výpočet náhrady za ztrátu
na výdělku po skončení pracovní neschopnosti je za normálních okolností
skutečně dosahovaný výdělek zaměstnance po pracovním úrazu v daném kalendářním
měsíci. Ve většině případů to bude výdělek dosažený za celý kalendářní měsíc,
avšak v některých případech se může jednat o výdělek nižší nebo i vyšší.
Důvody pro zohledňování nižšího výdělku jsou různé.
Jedním z nich je skutečnost, že zaměstnanec tento výdělek nebo jeho část
dosahuje zvýšeným pracovním úsilím. Zda a v jakém rozsahu dosahuje
zaměstnanec výdělek nebo jeho část zvýšeným pracovním úsilím, je však v případě
sporu věcí znaleckého posouzení. Do výdělku po pracovním úrazu nebo po zjištění
nemoci z povolání nelze také započítávat příjem nabytý…