„Ach jo, jak to dneska zase bude? Milena to má do
práce kousek, tak bude zase první. Kdežto já? Dojíždím do Prahy minimálně
hodinu a vždycky na mě zbude to nejhorší místo. Takhle je to posledního půlroku
pořád. Už jsem sice vedoucímu navrhovala, že bychom se měli střídat, ale on s
tím nechce nic dělat. Milena je mu navíc sympatická a ta by si to určitě
nenechala líbit, má totiž pěknou vyřídilku. A kdoví, jestli už se o tom
nebavili...“
Co tím ranním povzdechem měla Radka, naše dnešní
figurantka vlastně na mysli? Kde pracuje a čím se to trápí? Pracuje jako
zaměstnankyně prodejny, kde nemají vyvolávací systém a klienti chodí přímo k
prodejcům. Prodejna je nešťastně dispozičně řešena a ono povzdychnutí se týkalo
toho, že prémiová místa bývají kolegy obsazena jako první. Ona, matka od dvou
dětí, která má ráno jasný dvouhodinový harmonogram, než vypraví sebe a je do
školky, se prostě dříve než 20 minut před otevírací dobou do práce nedostane. A
právě tady to pravidelně začíná. Lukrativní místa jsou fuč a ona zase bude
sedět vzadu, kam na ní sotva zákazníkovo oko při příchodu dohlédne, odkud
sebesilnější signál o navázání očního kontaktu prostě nedoletí.
Radka i přesto, že sedí opět tam, jak předpokládala,
překypuje v dnešním ránu dobrou náladou. Ještě před otevírací dobou doplnila
letáky, vždyť je prvního! Tuhle činnost má sice na starosti kolega, ale ten je
na dovolené a ostatní se do toho nepohrnou. Měla ze záchrany výzdoby dobrý
pocit, den hezky začíná.
Pomalu se dostáváme k dnešnímu tématu - týmová práce
versus prostředí nedůvěry. Zatím náš příběh příliš týmově ani důvěryhodně
nevypadá. Vyčkejme na závěr, možná přinese rozluštění nebo alespoň naději.
Význam spolupráce lidí různých profesí na společném
úkolu se objevil v polovině 20. století a slovo „tým“ se stalo téměř módou. Z
výzkumů plyne, že správná velikost týmu přirozeně závisí na jeho úkolu, nicméně
ze sociálně psychologického hlediska se doporučuje5 až 12 členů, větší týmy je
dobré dělit na podtýmy (podskupiny). Tým může a také nemusí mít formálního
vedoucího, obojí řešení má své výhody a nevýhody. Na rozdíl od hierarchického
modelu spolupráce, kdy je větším úkolem pověřován například předák, mistr nebo
velitel a je na něm, aby práci zorganizoval, klade týmový model větší
důraz na „horizontální“ vztahy, na jednání, dohody a spolupráci přímo mezi
jednotlivými členy. To ovšem vyžaduje, aby všichni členové měli jasno, čeho
chtějí dosáhnout, a klade větší nároky na jejich samostatnost a odpovědnost.
Také organizace takové spolupráce může být náročnější, ale výsledky jsou
obvykle kvalitnější.
Prostředím nedůvěry jsme se zaobírali v čísle 16/2010,
pro dnešní vnímání nám postačí základ, a to, že…
dostupný obsah
