Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Osobní nebo veřejné? - Obsah firemních stránek z pohledu zákona o ochraně osobních údajů

9.3.2011, , Zdroj: Verlag Dashöfer
Kontakty na firemních webových stránkách

     Obchodní společnosti, ale i některé úřady a neziskové organizace často uvádějí na internetových stránkách kontaktní údaje o svých zaměstnancích. Návštěvník uvedených může v sekci „kontakty“ najít jména a příjmení osob, které jsou jak ve vedoucích pozicích společnosti (statutární orgány), tak v pozicích vedoucích zaměstnanců, od nejvyššího managementu po oblastní obchodní zástupce. U každé osoby je uvedena firemní e-mailová adresa a telefonní číslo. Informace u jednotlivé osoby tedy vypadá například takto:

Vedoucí IT oddělení:
Jan Novák
Tel.: 123 456 789
E-mail:

Jan.Novak@nazevfirmy.cz

     Uvádění podobných seznamů pracovníků na firemních stránkách je poměrně rozšířené. Možná se ale dostanete do podobné situace jako majitel firmy, který se obrátil na naši advokátní kancelář. Jeho zaměstnanec žádal, aby bylo z firemních internetových stránek odstraněno jeho jméno a e-mailová adresa, neboť se domníval, že se jedná o jeho osobní údaj, který zaměstnavatel zveřejnil bez jeho souhlasu, tedy v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů v platném znění.

     Zákon o ochraně osobních údajů rozumí osobním údajem jakoukoli informaci, jejímž prostřednictvím můžete přímo či nepřímo identifikovat určitou osobu, třeba na základě jednoho či více prvků specifických pro jeho fyzickou, fyziologickou, psychickou, ekonomickou, kulturní nebo sociální identitu. Možná Vás napadne, že pouhé jméno a příjmení není osobním údajem ve smyslu zákona o ochraně osobních údajů. Uvedením (zveřejněním) jen jména a příjmení bez dalšího údaje nelze subjekt přesně a konkrétně určit. Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů, uvedeného na jeho internetových stránkách, je osobním údajem i takový údaj, jehož prostřednictvím může být konkrétní osoba identifikována například i pouze ostatními zaměstnanci společnosti.

     Provedli jsme právní rozbor a hledali odpověď na dvě základní otázky. V prvé řadě bylo nutno posoudit, zda se v daném případě jedná o uvedení takových údajů, na základě kterých je možno identifikovat konkrétního člověka. Z uvedené definice osobních údajů a ve světle citovaného názoru Úřadu na ochranu osobních údajů bylo nutno uzavřít, že uveřejnění informací v daném rozsahu je skutečně nutno považovat za sdělení osobních údajů.

     Druhou otázkou tedy bylo, zda takovým uveřejněním bez souhlasu subjektu údajů (zaměstnance) nedošlo k porušení zákona na ochranu osobních údajů. Zákon stanoví požadavek na souhlas subjektu osobních údajů se zpracováním svých osobních údajů, včetně jejich uveřejnění, v ust. § 5 odst. 2. Zároveň uvádí výjimky, kdy se souhlas nevyžaduje. Jednou z těchto výjimek je situace, kdy je zpracování nezbytné pro ochranu práv a právem chráněných zájmů správce, příjemce nebo jiné dotčené osoby (např. zaměstnavatele). Takové zpracování osobních údajů však nesmí být v rozporu s právem subjektu údajů na ochranu jeho soukromého a osobního života. A právě tuto výjimku lze aplikovat na posuzovaný případ.

     Je v zájmu správce, aby mohl informovat (potenciální) obchodní partnery jednak o osobách, které jsou odpovědné za jednotlivý úsek činnosti zaměstnavatele (tj. údaje jako jméno a pracovní pozice), jednak o pracovních kontaktech na tyto osoby (tj. pracovní telefon, pracovní e-mailová adresa). V žádném případě však takové zveřejnění nesmí zasahovat do soukromého života zaměstnance. Proto například není možné uvádět osobní telefonní číslo zaměstnance bez jeho souhlasu.

     Podle názoru Úřadu pro ochranu osobních údajů smí zaměstnavatel sdělovat ty osobní údaje zaměstnance, které se týkají výlučně jeho pracovních aktivit a zjevně nevypovídají o jeho soukromém životě. Bez souhlasu zaměstnance proto můžete sdělit jeho jméno a příjmení, akademický titul, funkční zařazení, kontaktní údaje zaměstnance na jeho pracoviště (číslo telefonu, faxu, adresu elektronické pošty). V námi posuzovaném případě ale přetrvávala určitá pochybnost, zda lze zájem zaměstnavatele na uveřejnění kontaktů na své zaměstnance považovat za