Ve své práci nejsem vůbec spokojená, řekla mi
nedávno jedna moje klientka. Ale už to tam budu muset nějak vydržet. Ve svém
věku lepší práci už sotva seženu. Kolik je Vám let? zeptala jsem se.
Čtyřicet pět. A v kolika letech odhadujete, že přestanete pracovat a půjdete
do důchodu? No, jak to teď vypadá, asi tak v pětašedesáti. Takže budete
pracovat ještě dvacet let. V kolika letech jste nastoupila do svého prvního
zaměstnání? Po ukončení vysoké školy, to mi bylo dvacet pět. Kolik let už
tedy pracujete? Dvacet . no jo, vždyť já jsem vlastně teprve v polovině!
Ano, jste v polovině své profesní dráhy. Jak chcete naložit s tou druhou
polovinou? Skutečně chcete půlku svého pracovního života už nějak vydržet či
překlepat?
Podobný rozhovor není v mé praxi kariérového poradce a
kouče ojedinělý. Proč má tolik lidí často už kolem čtyřicítky obavy opustit
svoje zaměstnání, které je neuspokojuje? Skutečně by jinou lepší práci nenašli?
Ujel jim vlak, nemají znalosti a dovednosti, které se nyní na pracovním trhu
vyžadují, a nemohou tak konkurovat mladším? Nechali se zastrašit kultem
mládí, proklamovaným některými firmami? Jsou opravdu zkostnatělí a
konzervativní, nezvládají změny, nedokážou se učit novým věcem? Anebo jsou jen
pohodlní a svůj věk používají jako výmluvu, aby doopravdy nic měnit
nemuseli?
Mám kolem sebe mnoho příkladů, kdy se lidé ve středním
věku odhodlali ke změně svého pracovního uplatnění, mnohdy i k velmi radikální,
a byli úspěšní. Současné výzkumy lidského mozku ukazují, že člověk je stále
schopen se měnit, učit, získávat nové dovednosti a návyky. A je toho schopen v
každém věku. Nikdy tedy nejsme příliš staří na změnu. Změna je
nevyhnutelnou součástí našeho života. I když se nebudeme chtít změnit my sami,
zaručeně se změní naše okolí a my na to budeme muset nějak reagovat.
Věk mezi čtyřicítkou a padesátkou je pro změnu přímo
předurčený. Ve středním věku řada lidí začíná bilancovat svůj dosavadní
osobní i pracovní život. Mění se jejich priority a hodnoty. Posouvá se těžiště
toho, v čem spatřují smysl svého života. Zatímco mladí lidé mají často
egocentrické cíle a usilují o dosažení většího výkonu či úspěchu, vyšší pozice,
lepšího ohodnocení, lidé ve středním věku začínají hledat něco, co je bude
přesahovat. Ptají se sami sebe, jaký význam má vlastně jejich práce, co
tady po nich zůstane, jaký odkaz ostatním zanechají, jak na ně jednou budou
lidé vzpomínat. Začínají pociťovat hlubší potřebu, aby jejich práce byla
smysluplná, aby je vnitřně uspokojovala a naplňovala, aby měla
nějaký přínos pro druhé.
Mnohým se však tyto pocity podaří úspěšně
přehlušit. Podvědomě vědí, že je jejich práce zcela neuspokojuje, že s
jejich kariérou něco není v pořádku, ale přesvědčí sami sebe, že s tím dokáží
žít. Mají pocit, že splnit si svůj vlastní sen…