Mágové všech dob věnovali pozornost jemným drobnostem a
detailům. A dobře věděli proč. Domnívali se, že právě tím ovlivní úspěch svého
díla. Pokud o jejich postřehu pochybujete, možná Vás přesvědčí následující
příspěvek.
Dnes přijde na řadu jedno velmi užitečné téma: sociální facilitace,
jinak řečeno usnadňování, aneb „jak předcházet zbytečným srážkám v
riskantním mezilidském provozu“.
Každé jednání má fázi, kterou je dobré si pečlivě hlídat. Říká se jí
pík prvního dojmu a trvá asi čtyři minuty, i když novější autoři tu
lhůtu zkracují a tvrdí, že dvě minuty pro vytvoření nesmazatelného vtisku zcela
stačí. Řada pokusů dokazuje totéž: první dojem je velmi silný, podvědomě v nás
přetrvává léta a ovlivňuje náš úsudek. Týká se jak okamžiků, kdy někoho vidíme
poprvé v životě, tak i počátků každé sekvence, jakou je schůze, rozhovor,
přednáška, návštěva atd. Říká se: „Nedostaneš druhou šanci udělat první
dojem!“
Dobré vypravěče svět obdivuje, ale dobré posluchače svět
miluje.
Pro ilustraci jeden příklad. Experimentátor přednášel skupině
studentů. Měl ve scénáři, že ihned po příchodu převrhne šálek kávy. Pak mluvil
hodinu a žádné další neobratnosti se nedopustil. Po čase byli studenti vyzváni,
aby ho nějak zhodnotili. Takřka všichni připomněli epizodu s kávou a usoudili,
že ten pán je asi nemehlo. Pak přednášel jiné skupině a převrhl šálek až po
půlhodině řeči. Když byli tito druzí studenti požádáni o posudek, lapsus s
kávou byl zapomenut a do hodnocení se nijak nepromítl. To, co se stane na
začátku, nám připadá významnější a vrývá se nám hlouběji do paměti.
Čeho se hlavně vyvarovat? V prvních okamžicích kontaktu nebýt
nerudný, nejistý. Prostě být nějak mimo situaci. Seznamujeme-li se s někým,
máme se mu v té chvíli plně věnovat. Sociální hrubkou je podat někomu
ruku a odepřít mu oční kontakt. Sociální hrubkou na druhou je podat někomu ruku
a při tom se věnovat něčemu jinému. Například mít u ucha mobil, jíst, ohlížet
se po někom třetím nebo nezvednout oči od papírů. I to lidé dělají, ale takovou
urážku naše tělo dlouho nezapomene.
Sociálně nešikovné je otevřít hovor nepříjemným nebo
kontroverzním tématem. I když musíme probrat nějaký problém, první minuty
mají patřit „sociálnímu zateplování“. „Jaká byla cesta? Máte pěkný klobouk!
Nemám zavřít okno?“ a podobné zdánlivé banality usnadní další kooperaci. Odvěké
rituály společného jídla na znamení míru jsme podědili po zvířecích
předcích. Tradiční pití kávy a nabídka drobné pochoutky hraje při startu
jednání větší roli, než se zdá. Platí, že víc „sociálního tepla“ má poskytnout
ten, kdo je momentálně ve vyšší pozici: šéf podřízenému, dospělý dítěti, domácí
pán návštěvníkovi.
Máme-li veřejný projev, přesně si rozmysleme aspoň úvod.
Každé hledání slov a nejistota ve fázi prvního dojmu vytváří v posluchačích
pocit, že jsme nekompetentní. Později v toku řeči nám to snad prominou, ale na
začátku má z řečníka vyzařovat jistota a klid.
Speciální facilitační taktika se jmenuje yes-set, sada
souhlasu. Chceme-li se s někým dohodnout, můžeme položit tři otázky, na
které ten druhý bezpečně zná odpovědi, a my jsme si zároveň jisti, že budou
kladné. „Přijel jste vlakem? To je Vaše taška? Vy jste prý byl v Itálii?“
Vypadá to možná hloupě, ale člověk, který třikrát řekne ano, bude naladěný říct
ano i po čtvrté.
Ve fázi prvního dojmu se často usmíváme, to je v pořádku. Ale pozor:
pokud se s někým vidíme poprvé, neměli bychom hned ukázat zuby. Milý zavřený
úsměv postačí. Vycenit zuby znamená u zvířat hrozbu. „ Dřív byl tak
nesmělý, ale už ukazuje zuby!“ říkáme o někom, z koho jde trochu strach. Zubní
úsměv si nechme jen pro ty, které dobře známe a s nimiž už jsme uzavřeli jakýsi
citový „pakt o vzájemném neútočení“.
Jednoduchá rada jak usnadnit kontakt: lidé obvykle rádi…
dostupný obsah
