Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Lehkost nebo lopotná dřina? Pracovní efektivita a výkonnost

9.9.2009, , Zdroj: Verlag Dashöfer

     V pracovní oblasti jsme často nuceni k tomu, abychom paradoxně šli proti své přirozenosti v tom, kdy které aktivity budeme vykonávat. Málokomu to ale přijde divné, protože jsme k takové formě přizpůsobení nuceni už od dětství školní docházkou, kde se obvykle nevěnujeme tomu, co nás zajímá, ale tomu, co je právě na rozvrhu. Škola ostatně vštěpuje další, ne zcela efektivní pracovní návyky, na kterých během dalšího života buď dál hrdě stavíme, nebo se jich snažíme zbavit.

NEJEN KUŘE, ALE I PRÁCE SE DÁ „VYSEDĚT“

     Jedna ze školních pouček říká, že pokud nám řešení úkolu nejde přirozenou cestou, pak je nejúčinnější zapojit své volní úsilí a trávit nad úkolem tolik času, dokud není hotov. Tento postup určitě svědčí o vysoké míře houževnatosti a snahy naplnit zadání, z hlediska efektivity ale rozhodně nejde o zlatou cestu. V této strategii je totiž zaměňována kvalita práce za kvantitu, která se měří dobou, kterou na úkolu strávíme.

Obětováním více času se tak dobrovolně trestáme za něco, co je lidskému mozku vlastní a přirozené, a to jsou výkyvy výkonnosti. 

     To, že se donutíme u úkolu vydržet, dokud není hotov, samozřejmě neznamená, že nás bude o to více bavit. Není se pak čemu divit, když se do práce obvykle více zatěžované levé hemisféry začnou plést ještě obrazy a emocionálně nabité fantasie, zasílané jako pozdrav hemisférou pravou. Ty se dostavují tím častěji, čím častěji si vnitřně přikazujeme: „Soustřeď se, soustřeď se...“ Čím větší bezmoc v takové chvíli zažíváme, tím se celá situace z hlediska výkonnosti dále komplikuje.

     Člověk navíc přirozeně ve svém životě zažívá období, kdy mu naplánované úkoly nejdou od ruky a místo lehkosti opakovaně zakouší pocit lopotné dřiny. Je jasné, že jde o období, kdy spoustu energie do úkolů vkládáme a jen málo se jí dostává zpět. Tím vzniká energetická nerovnováha, která může v krajním případě skončit i tak, že se nacházíme zavaleni v naší vnitřní krajině rozpracovaných úkolů a síly dojdou.

CESTOU NEJMENŠÍHO ODPORU

     Racionálně uvažující člověk se snaží udělat si v takové situaci pořádek, utřídit si myšlenky, stanovit priority a udělat si jasno v tom, kde by bylo vhodné začít. Jak bude postupovat? Obvykle si zvolí některý z úkolů s vysokou prioritou, který je svou důležitostí nepřehlédnutelný a zpravidla také člověka nejvíc zatěžuje a trápí. Může se proto oprávněně domnívat, že pokud tento úkol zvládne, dostaví se úleva a ostatní problémy už budou lépe zvládnutelné. Co ale reálně v takové situaci hrozí? Člověk, který už v tuto chvíli disponuje jen velmi malou energií a vezme si jako první to největší sousto, se jím obvykle „udáví“.

     Zkusme proto i v těchto obtížných případech postupovat efektivně a možná i intuitivněji, což v této konkrétní situaci znamená jít cestou nejmenšího odporu. Poté, co si vytvoříme seznam úkolů podle důležitosti, začneme netradičně od konce. Z toho místa, kde se nacházejí nejlehčí a rychle splnitelné úkoly, které zaručující zážitek úspěchu a návrat alespoň malého množství energie, spojené třeba se zdánlivě triviálním poklizením pracovního stolu.

SNESITELNÁ LEHKOST BYTÍ A KONÁNÍ

     Opakem těchto okamžiků jsou stavy FLOW, tedy plynutí, kdy cítíme, že úkol zvládáme s lehkostí. Tento stav je charakteristický plným zaujetím pro věc, kdy se přirozeně eliminují rušivé vnější a vnitřní vlivy. Jedinec, který se vynoří ze stavu flow, často překvapeně zjišťuje, kolik času už uplynulo a jak daleko se v řešení úkolu dostal. Jednou z podmínek, jak si stav flow navodit, je práce na náročnějších úkolech. Ty jednoduché totiž obvykle nevyžadují naši plnou pozornost a ponoření.

Stav flow můžeme pozorovat na dětech, které se do svých her dokážou ponořit natolik, že jen stěží vnímají okolí. Jsou však „povoleny“ také v pracovní oblasti. 

     V populárních, ale i v některých odbornějších publikacích na téma osobní efektivity můžeme najít různá dělení typů podle převažující aktivity a stoupající efektivity v různých částech dne (např. typ sovy a skřivana). Výzkumy se shodují na tom, že většina lidí dosahuje nejlepších výsledků práce přibližně v době mezi desátou a dvanáctou hodinou. Po poledni výkonnost přirozeně klesá a kolem tří hodin odpoledne se výkon dostane na minimum. Další vrchol pak nastává mezi 16-20 hodinou. První ranní fáze by měla být z hlediska zvýšení efektivity práce věnována novým úkolům, neznámým materiálům a informacím, kdežto odpolední fáze už jen úkolům založeným na opakování.

     I zde je však možné pozorněji naslouchat svému tělu a jeho rytmům a tímto způsobem pak zlepšit celkovou výkonnost. To, že v době po obědě nastává postupný útlum, není pro většinu překvapivým zjištěním. Organismus má v této době plno práce se zpracováním oběda. Je rozšířenou strategií bojovat proti poobědní únavě organismu různými povzbuzujícími prostředky, které samozřejmě tento efekt potlačí jenom krátkodobě a vlastně dochází hlavně k přesunutí útlumu na pozdější dobu, kdy už není kofeinová dotace tak bohatá. Když si navíc pravdivě uvědomíme, jakými…