Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu aneb zamyšlení nad § 136 zákona o zaměstnanosti

16.10.2019, , Zdroj: Verlag Dashöfer

2019.22.03
Kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu aneb zamyšlení nad § 136 zákona o zaměstnanosti

Mgr. Dalibor Válek

Byť povinnost zaměstnavatelů mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu upravená v ust. § 136 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZZ”), byla zaměstnavatelům stanovena již s účinností od 5. 1. 2012, opravdu ožehavou a zaměstnavateli řešenou otázkou se stala až od 1. 1. 2015, kdy k této zákonné povinnosti byla přiřazena i odpovídající skutková podstata přestupku. Od tohoto okamžiku je tak tedy možné uložit zaměstnavateli za porušení této povinnost ze strany orgánů inspekce práce pokutu až do výše 500 000 Kč.1

Cílem tohoto příspěvku je tuto problematiku blíže vyložit a alespoň částečně čtenářům objasnit některé komplikované či sporné otázky související s praktickým naplňováním a dodržováním zmíněné zákonné povinnosti.

SMYSL A ÚČEL PRÁVNÍ ÚPRAVY

Jak vyplývá ze systematického zařazení daného ustanovení § 136 ZZ do části sedmé „Kontrolní činnost” zákona o zaměstnanosti, je hlavním účelem předmětné povinnosti účel kontrolní. Toto lze vyčíst i z důvodové zprávy k novele č. 1/2012 Sb., jež zmíněnou povinnost poprvé do  zákona o zaměstnanosti vložila. Povinnost mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu byla zavedena v souvislosti s požadavkem vykonávat účinné kontroly v boji proti nelegální práci. V praxi totiž v řadě případů docházelo k tomu, že příslušné pracovněprávní dokumenty (zejména dohody o provedení práce) byly následně účelově vyhotovovány či upravovány se záměrem vyhnout se případnému trestu za umožnění výkonu nelegální práce a dalším z toho vyplývajícím následkům. Nelze však v této souvislosti ani opomenout i skutečnost, že v rámci provádění kontrol zavedením předmětné povinnosti došlo, i když toto může znít do určité míry paradoxně, k určitému ulehčení pro zaměstnavatele oproti stavu, kdyby tato povinnost stanovena nebyla. Samotná kontrola totiž tak může proběhnout bez zbytečných průtahů spojených s předkládáním potřebných dokladů uložených na jiném, někdy i hodně vzdáleném, pracovišti.

ROZBOR PRÁVNÍ ÚPRAVY

Právní úprava, jež je předmětem rozboru tohoto příspěvku, je obsažena v ust. § 136 ZZ. Stěžejní a primární povinnost zaměstnavatelů je upravena hned v odstavci prvním větě první tohoto ustanovení: „Právnická nebo fyzická osoba je jako zaměstnavatel povinna mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu.”. Zákon nikterak dále podrobněji neupravuje, jakým způsobem má zaměstnavatel plnění této povinnosti realizovat. Je tedy zcela na zaměstnavateli, jak po technické a organizační stránce uvedené zajistí.

Druhá věta odstavce prvního § 136 ZZ pak stanoví, že splnění povinnosti mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu se nevyžaduje, splnil-li zaměstnavatel povinnost oznámit okresní správě sociálního zabezpečení den nástupu zaměstnance do zaměstnání, které mu založilo účast na nemocenském pojištění podle zákona o nemocenském pojištění, tj. tedy dle zákona č. 187/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZNP”).

V souvislosti s praktickým naplňováním povinnosti mít v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu lze podotknout, že nezřídka se zaměstnavatelé domnívají, že svou povinnost mohou zcela a výlučně přenést na svoje zaměstnance, když by dle jejich názoru to měli být právě přímo tito samotní zaměstnanci, kteří by měli mít příslušné kopie dokladů stále a vždy u sebe. Ale představa, že by např. každý prodavač v obchodě měl mít vždy a po celou dobu výkonu své práce v zadní kapse svých kalhot na několikrát přeloženou kopii uzavřené dohody o provedení práce, je samozřejmě mylná. V některých specifických případech lze sice připustit, že určitá součinnost daného zaměstnance je potřebná až nutná, z dikce daného ustanovení je však zcela nepochybné a nesporné, že se jedná o toliko a pouze povinnost zaměstnavatele, nikoliv jednotlivých dotyčných zaměstnanců. Zaměstnavatel tedy nemůže tuto svou povinnost na tyto příslušné zaměstnance přenášet.

Pokud však přesto zaměstnavatel přistoupí k tomu, že předmětnou povinnost bude realizovat tak, že „přikáže”, aby jednotliví zaměstnanci měli kopie dokladů prokazujících existenci jejich pracovněprávních vztahů v místě pracoviště při sobě, vystavuje se riziku, že při případné kontrole vedené ze strany orgánů inspekce práce, pokud daný zaměstnanec příslušnou kopii při sobě z jakéhokoliv důvodu mít nebude nebo ji namístě kontrolujícímu nepředloží, bude tato skutečnost posouzena jako zaměstnavatelovo porušení ust. § 136 ZZ. Nutno zdůraznit, že pokud dotyčný zaměstnanec odmítne případný shora zmíněný „pokyn” plnit, nemůže za toto být samozřejmě jakkoliv postihován.

Jako doklad, jehož kopie v místě pracoviště prokazuje existenci pracovněprávního vztahu, je ze strany zaměstnavatelů v praxi nejčastěji využíván samotný dokument, který zakládá daný základní pracovněprávní vztah, tj. nejčastěji dohoda o provedení práce. I když je teoreticky možné si představit, že tímto dokladem by mohl být i jiný dokument, využití dohody o provedení práce, eventuálně pracovní smlouvy či dohody o pracovní činnosti, se jeví jako nejpraktičtější a nejúčelnější, když tyto existenci pracovněprávního vztahu osvědčují zcela zřejmě a nade vši pochybnost.

POVINNOST ZAHRANIČNÍCH ZAMĚSTNAVATELŮ, KTEŘÍ VYSLALI SVÉHO ZAMĚSTNANCE K VÝKONU PRÁCE NA ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY

Zákonodárce novelami č. 93/2017 Sb. a č. 176/2019 Sb. přenesl povinnost mít na území České republiky v místě pracoviště kopie dokladů prokazujících existenci pracovněprávního vztahu postupně i nejprve na zaměstnavatele usazené v jiných členských státech Evropské unie a s účinností od 31. 7. 2019 pak na všechny zahraniční zaměstnavatele, a to ve vztahu k jejich zaměstnancům, kteří byli vysláni k výkonu práce na území České republiky. Z povahy věci vyplývá, že v těchto případech dané pracovněprávní vztahy vznikly podle jiného než českého práva a že příslušná právní jednání zakládající tyto právní vztahy jsou činěna v cizím jazyce. S ohledem na toto byla tedy stanovena těmto zahraničním zaměstnavatelům povinnost, aby příslušné dokumenty, doklady prokazující existenci pracovněprávního vztahu, byly přeloženy do českého jazyka. Zákon žádné zvláštní požadavky na překlad do českého jazyka nestanoví. Z povahy věci však vyplývá, že překlad by měl věrně a přesně zachycovat obsah přeložených originálních dokumentů.

Oproti obecné povinnosti upravené v  § 136 odst. 1 ZZ se zvláštní povinnost zahraničních zaměstnavatelů ve smyslu § 136 odst. 2 ZZ vyskytuje v podstatně  menší míře, což je z logiky věci dáno poměrově menším počtem zaměstnanců vyslaných k výkonu práce na území České republiky.

SPOLUPRÁCE S JINÝMI ÚŘADY A PŘEDÁVÁNÍ INFORMACÍ

Za účelem zajištění efektivního uplatnění a účinné kontroly dodržování předmětné povinnosti zaměstnavatelů byla kontrolním orgánům, tedy Státnímu úřadu inspekce práce a oblastním inspektorátům práce, dána možnost získávat způsobem umožňujícím dálkový přístup příslušné potřebné údaje. Jedná se konkrétně o údaje od České správy sociálního zabezpečení z registru pojištěnců, a to o vzniku a zániku účasti na nemocenském pojištění nebo nástupu do zaměstnání a jeho skončení anebo u smluvního zaměstnance o zahájení a skončení výkonu práce pro smluvního zaměstnavatele, a dále pak druh výdělečné činnosti zakládající účast na nemocenském pojištění a obchodní firmu, název nebo jméno a příjmení zaměstnavatele včetně adresy jeho sídla nebo trvalého pobytu, popřípadě místa podnikání, a o údaje z Jednotného informačního systému práce a sociálních věcí, a to, zda je fyzická osoba vedena v evidenci uchazečů o zaměstnání, o občanech Evropské unie a cizincích vedené příslušnou krajskou pobočkou Úřadu práce, a údaje poskytované podle § 8a odst. 1 písm. o) ZZ.

VYMEZENÍ POJMU „V MÍSTĚ PRACOVIŠTĚ”

V souvislosti s rozebíranou problematikou se zcela přirozeně nabízí otázka, co je možné si představit pod pojmem „pracoviště” a co vše lze pod tento pojem podřadit. I když zákon o zaměstnanosti a především pak v hojné míře zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZP”), termín „pracoviště” využívají, zákonnou definici či nějaké bližší vymezení ani jeden z těchto zákonů nedávají. Za určitý náznak jakési charakteristiky by bylo možno označit ust. § 2 odst. 2 ZP, jež stanoví: „Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.” Mnohem konkrétnější výklad tohoto pojmu