Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Každý má své místo

1.5.2006, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Často nerespektujeme teritorium druhých a nebráníme teritorium své. Odtud je jen krůček k tomu, aby se chaos a neúcta odrazily v kvalitě pracovních vztahů.

V minulém čísle jsme mluvili o bublině, nejintimnějším prostoru, který obklopuje naše tělo jako neviditelný ochranný obal. Dnes se podíváme na další kruhy kolem nás.

Za zónou intimní následuje zóna osobní, velmi přibližně od kraje bubliny do metru dvaceti od těla. Končí v místech, kde už nerozeznáváme jasně zorničky toho druhého. Pak je zóna společenská, zhruba do tří a půl metru, a zóna veřejná, která má svoji mez tam, kde už nevidíme gesto zdvižené paže - tam někde končí pocit, že jsme s druhým člověkem ve společném prostoru. Každá zóna má své nejvýznamnější ukazatele.

Na domácím hřišti se každému hraje snáz.

V bublině jsou to velmi mocné, ale většinou pouze podvědomě dekódované pachové signály. Druhý člověk nám voní či nevoní, aniž si jsme schopni uvědomit, z čeho se okamžité sympatie či antipatie rodí. Stejně důležité je, že vnímáme, jak druhý dýchá - rytmus a sílu dechu, poměr mezi nádechem a výdechem. I kdybychom to nedovedli vysvětlit, hluboká zkušenost s vlastním dechem nás informuje velmi přesně o tom, jestli je druhý člověk v pohodě, neklidný, soustředěný, lhostejný či úzkostný. A konečně velmi silným vodítkem jsou zorničky. Jejich rozšiřování znamená jistou formu zalíbení, sympatie a zájmu. Jejich stažení mluví o opaku, o nelibosti, kritičnosti a hněvu. V bublině jsou pro sebe lidé navzájem nejčitelnější a budí nejsilnější emoce.

V osobní zóně ještě pořád hrají svou roli zorničky, ale největší informační zátěž na sebe bere mimika a pohledy. Z této vzdálenosti nevidíme celé tělo, ale spíše bustu, a největší pozornost obvykle věnujeme tváři. Mimické signály plus četnost, směr a délka pohledu jsou nejdůležitější právě teď.

Ve společenské zóně vládne gestikulace. Na čtení zorniček se už nemůžeme spolehnout. Tvář působí jako celková maska a jemné odstíny už nerozlišíme. Působí na nás nejvíc gesta a postoje. Už nevidíme jen horní část těla, ale tělo celé, takže signály nohou nabývají na závažnosti.

A konečně ve veřejné zóně je to tvar celého těla, jeho pohyby v prostoru, přicházení a odcházení, jen ta největší gesta. Zájem se ale se vzdáleností rychle vytrácí.

Jedna praktická rada - když se setkáme s druhým člověkem vestoje a zapředeme hovor, všimněme si, co dělají jeho nohy. Velmi často nastává zábavný a trochu komický proces, odborně zvaný proxemický tanec (proximitas, latinsky blízkost). Lidé spolu už mluví a jejich nohy se zatím nevědomky posouvají drobnými krůčky blíž či dál, jako by si dvě bubliny ohmatávaly své meze. Pokud zpozorujeme, že druhý se od nás vytrvale vzdaluje, uklidněme svoje vlastní nohy a dopřejme mu pocit bezpečné vzdálenosti - asi potřebuje víc prostoru než my. Ale pozor! Pokud se nohy druhého přesto neuklidní a budou i dál drobně krůčkovat sem tam, skoro jistě to znamená netrpělivost. Nohama nám ten člověk podvědomě říká: „Já už jsem na odchodu, nevidíš to? Prosím, nech mě jít!“

Chcete-li si udělat drobný sebepoznávací test, proveďte si ho teď, tedy dřív, než se dostanete k dalšímu tématu. Vezměte papír nejlépe čtvercového formátu (běžný obdélníkový formát zahněte či zastříhněte) a někam na něj napište slovo Já. Pak libovolně po papíře rozmístěte jména pěti až deseti lidí, kteří pro Vás byli a jsou v životě nejvýznamnější. Mohou tam být i jména lidí dávno mrtvých. Nejvýznamnějších nemusí znamenat nejmilovanějších - jde spíše o osoby nejvyšší důležitosti. Návod k porozumění najdete na konci článku.

Teritorium je jiný pojem než zóna. Naše zóny „chodí s námi“, obepínají nás, kamkoli se hneme. Teritorium je nehybné. Zóny jsou jako psi doprovázející svého pána, teritorium je kočka, která zůstává, kde je.

Teritorium je osobní či skupinové. Je to prostor, který obýváme: byt, kancelář, ordinace, školní třída atd. Tam, kde se o něj musíme dělit, nastávají problémy. Mnoho konfliktů vzniká z důvodů teritoriálních. Dnes už je běžný pojem ponorková nemoc, což je rychlý nárůst agrese mezi lidmi, kteří jsou nuceni dlouho sdílet stejný prostor. Narušení teritoriálních hranic dalo počátek k mnoha válkám a ty bývají tím krvavější, čím blíž jsou ke středu teritoria.

Platí, že živočich je silnější ve svém teritoriu než mimo ně. Pejsek si na vlastní zahrádce troufne i na mnohem většího psa, kterého by na ulici obešel uctivým obloukem. Proto je v přesilovém sporu vždycky zvýhodněn ten, kdo se cítí „doma“. Konflikt, který řešíme od vlastního stolu, je pro nás snadnější, než když musíme jít do protivníkovy kanceláře. Jde-li o mnoho, zvolme raději neutrální půdu, aby nikdo nebyl zvýhodněn.

Jeden z faktorů, který stmeluje skupinu - ať je to rodina, národ či pracovní tým - je teritoriální identita, pocit, že člověk někam patří spolu s druhými. „Je to člověk na svém místě,“ říkáme o uznávaných kompetentních lidech, „je ve svém oboru doma, našel si své místo v životě.“

Aby společný prostor budil pocit bezpečí a lidé se v něm cítili dobře, je nutné dodržovat teritoriální