Často nerespektujeme teritorium druhých a nebráníme teritorium
své. Odtud je jen krůček k tomu, aby se chaos a neúcta odrazily v kvalitě
pracovních vztahů.
V minulém čísle jsme mluvili o bublině, nejintimnějším
prostoru, který obklopuje naše tělo jako neviditelný ochranný obal. Dnes se
podíváme na další kruhy kolem nás.
Za zónou intimní následuje zóna osobní, velmi přibližně od
kraje bubliny do metru dvaceti od těla. Končí v místech, kde už nerozeznáváme
jasně zorničky toho druhého. Pak je zóna společenská, zhruba do tří a
půl metru, a zóna veřejná, která má svoji mez tam, kde už nevidíme gesto
zdvižené paže - tam někde končí pocit, že jsme s druhým člověkem ve společném
prostoru. Každá zóna má své nejvýznamnější ukazatele.
Na domácím hřišti se každému hraje snáz.
V bublině jsou to velmi mocné, ale většinou pouze podvědomě
dekódované pachové signály. Druhý člověk nám voní či nevoní, aniž si
jsme schopni uvědomit, z čeho se okamžité sympatie či antipatie rodí. Stejně
důležité je, že vnímáme, jak druhý dýchá - rytmus a sílu dechu, poměr
mezi nádechem a výdechem. I kdybychom to nedovedli vysvětlit, hluboká zkušenost
s vlastním dechem nás informuje velmi přesně o tom, jestli je druhý člověk v
pohodě, neklidný, soustředěný, lhostejný či úzkostný. A konečně velmi silným
vodítkem jsou zorničky. Jejich rozšiřování znamená jistou formu
zalíbení, sympatie a zájmu. Jejich stažení mluví o opaku, o nelibosti,
kritičnosti a hněvu. V bublině jsou pro sebe lidé navzájem nejčitelnější a budí
nejsilnější emoce.
V osobní zóně ještě pořád hrají svou roli zorničky, ale
největší informační zátěž na sebe bere mimika a pohledy. Z této
vzdálenosti nevidíme celé tělo, ale spíše bustu, a největší pozornost obvykle
věnujeme tváři. Mimické signály plus četnost, směr a délka pohledu jsou
nejdůležitější právě teď.
Ve společenské zóně vládne gestikulace. Na čtení zorniček se
už nemůžeme spolehnout. Tvář působí jako celková maska a jemné odstíny už
nerozlišíme. Působí na nás nejvíc gesta a postoje. Už nevidíme jen horní část
těla, ale tělo celé, takže signály nohou nabývají na závažnosti.
A konečně ve veřejné zóně je to tvar celého těla, jeho
pohyby v prostoru, přicházení a odcházení, jen ta největší gesta. Zájem se
ale se vzdáleností rychle vytrácí.
Jedna praktická rada - když se setkáme s druhým člověkem
vestoje a zapředeme hovor, všimněme si, co dělají jeho nohy. Velmi často
nastává zábavný a trochu komický proces, odborně zvaný proxemický tanec
(proximitas, latinsky blízkost). Lidé spolu už mluví a jejich nohy se zatím
nevědomky posouvají drobnými krůčky blíž či dál, jako by si dvě bubliny
ohmatávaly své meze. Pokud zpozorujeme, že druhý se od nás vytrvale vzdaluje,
uklidněme svoje vlastní nohy a dopřejme mu pocit bezpečné vzdálenosti - asi
potřebuje víc prostoru než my. Ale pozor! Pokud se nohy druhého přesto
neuklidní a budou i dál drobně krůčkovat sem tam, skoro jistě to znamená
netrpělivost. Nohama nám ten člověk podvědomě říká: „Já už jsem na odchodu,
nevidíš to? Prosím, nech mě jít!“
Chcete-li si udělat drobný sebepoznávací test, proveďte si
ho teď, tedy dřív, než se dostanete k dalšímu tématu. Vezměte papír nejlépe
čtvercového formátu (běžný obdélníkový formát zahněte či zastříhněte) a někam
na něj napište slovo Já. Pak libovolně po papíře rozmístěte jména pěti až
deseti lidí, kteří pro Vás byli a jsou v životě nejvýznamnější. Mohou tam být i
jména lidí dávno mrtvých. Nejvýznamnějších nemusí znamenat nejmilovanějších -
jde spíše o osoby nejvyšší důležitosti. Návod k porozumění najdete na konci
článku.
Teritorium je jiný pojem než zóna. Naše zóny „chodí s námi“,
obepínají nás, kamkoli se hneme. Teritorium je nehybné. Zóny jsou jako psi
doprovázející svého pána, teritorium je kočka, která zůstává, kde
je.
Teritorium je osobní či skupinové. Je to prostor, který
obýváme: byt, kancelář, ordinace, školní třída atd. Tam, kde se o něj musíme
dělit, nastávají problémy. Mnoho konfliktů vzniká z důvodů teritoriálních. Dnes
už je běžný pojem ponorková nemoc, což je rychlý nárůst agrese mezi
lidmi, kteří jsou nuceni dlouho sdílet stejný prostor. Narušení
teritoriálních hranic dalo počátek k mnoha válkám a ty bývají tím
krvavější, čím blíž jsou ke středu teritoria.
Platí, že živočich je silnější ve svém teritoriu než mimo ně.
Pejsek si na vlastní zahrádce troufne i na mnohem většího psa, kterého by na
ulici obešel uctivým obloukem. Proto je v přesilovém sporu vždycky zvýhodněn
ten, kdo se cítí „doma“. Konflikt, který řešíme od vlastního stolu, je pro nás
snadnější, než když musíme jít do protivníkovy kanceláře. Jde-li o mnoho,
zvolme raději neutrální půdu, aby nikdo nebyl zvýhodněn.
Jeden z faktorů, který stmeluje skupinu - ať je to rodina, národ či
pracovní tým - je teritoriální identita, pocit, že člověk někam patří
spolu s druhými. „Je to člověk na svém místě,“ říkáme o uznávaných
kompetentních lidech, „je ve svém oboru doma, našel si své místo v životě.“
Aby společný prostor budil pocit bezpečí a lidé se v něm cítili
dobře, je nutné dodržovat teritoriální…
dostupný obsah
