Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

HOŘET, ALE NEVYHOŘET - Syndrom vyhoření v personální a manažerské praxi

23.1.2013, , Zdroj: Verlag Dashöfer

Co skrývá „burnout syndrom“

     S tímto českým termínem nebo s jeho anglickým ekvivalentem „burnout syndrom“ se v profesním světě můžeme setkat již od druhé poloviny 20. století se stále vzrůstající frekvencí. Mimoto se v souvislosti se syndromem vyhoření objevují čas od času módní vlny, kdy je této problematice věnována zvýšená pozornost, což mívá pozitivní dopad na prevenci.

     Ale jak tomu u módních výrazů bývá, často je i termín burnout syndrom používán plošně pro jevy a stavy, které se samotným vyhořením mají jen pramálo společného. Nezřídka se setkáváme s nálepkou syndromu vyhoření u prostých poklesů výkonnosti nebo u zaměstnanců s dočasnou, situační demotivací, na kterou obvykle stačí pár vhodných manažerských zásahů. Manažeři s oblibou ordinují svým podřízeným na podobné motivační výkyvy kratší dovolenou, dočasné úlevy ve výkonu pracovních povinností, školení na téma „100 triků pro sebemotivaci“ nebo „bojujeme proti stresu“, což by ale samo o sobě v boji proti skutečnému syndromu vyhoření jen těžko stačilo.

Jak burnout syndrom začíná a jak končí

     Prvním úkolem je proto naučit se rozlišovat, kdy jde u zaměstnance o situační pokles energie, kdy o demotivaci a kdy se začít více znepokojovat a pokud možno být pozorný k podobným signálům už v jejich zárodku. S tím zároveň souvisí i doporučení pro manažery neřešit podobnou situaci pouze vlastními silami, ale pokud je to možné, poskytnout navíc zaměstnanci s akutně se rozvíjejícím syndromem vyhoření péči a podporu profesionála, který zároveň hraje roli „nezaujaté třetí strany“.

     Při rozpoznávání burnout syndromu je podstatná dlouhodobost a postupné zhoršování stavu zaměstnance spojené s vyčerpáním, které může dosáhnout hranice fyzického a emocionálního kolapsu. Vedlejším efektem je snížení zájmu o dění, pracovní neefektivita, která se odráží v neplnění výkonnostních cílů. Celý proces burnout syndromu se v různých výzkumech dělí až do 12 fází a vývoj situace může podstatně ovlivnit včasnost momentu, kdy si jedinec sám nebo jeho okolí postupných změn v chování všimne a jak na ně zareaguje.

     V pozdějších fázích je syndrom vyhoření spojen až s depersonalizací a sklony k depresi. Depersonalizace představuje ztrátu kontaktu se sebou, která zahrnuje i omezení schopnosti vnímání vlastních potřeb. Z praktického hlediska není jedinec schopen v této fázi určit, co by mu mohlo v jeho situaci pomoci, což není známka nekooperativnosti nebo neochota něco se sebou dělat. Jedinec často pociťuje vnitřní prázdnotu, život se redukuje na tady a teď, pracovní úkony jsou prováděny pouze mechanicky, což výrazně zvyšuje riziko chybovosti. Pocit vnitřního nenaplnění navíc postižené osoby často kompenzují různými náhražkovými aktivitami s rizikem návyku. V posledním stadiu může burnout syndrom doprovázet deprese včetně sebevražedných myšlenek. Ty nebývají příliš rizikové, ale z perspektivy postiženého jedince představují určitý způsob úniku ze subjektivně neúnosné situace.

     Paradoxní na burnout syndromu je, že zatímco výše uvedená poslední stadia jsou poměrně snadno rozpoznatelná a alarmující, chytit proces v zárodku zdaleka tak snadné není. V počátečních fázích se totiž výkonnost a zaangažovanost jedince na určitou chvíli spíš zvyšuje. Obvykle jde o mechanismus vyrovnání se s klesající motivací tím, že jedinec vynaloží o to větší úsilí, energii a čas do jejího překonání. Past spočívá v tom, že nejde o záležitost disciplíny a osobní vůle a podobný postup může situaci řešit z vnějšího pohledu, ale vnitřní negativní pocity se tím nejenom nezmění, ale spíš prohloubí. V této fázi si jedinec často uvědomuje, že se může snažit sebevíc, ale radost a uspokojení z dané činnosti už není schopen získávat jako dřív.

Kdo je v nebezpečí

     Burnout syndromem jsou více ohroženi lidé ve specifických typech povoláni. Jde o profese s opakujícími se činnostmi, kde se pak může zdát, že práce nikde neubývá a nikde nekončí. Dále se jedná o povolání, která zahrnují činnosti virtuálního charakteru, u nichž je obtížné najít na konci dne nějaký viditelný výsledek, nad kterým by člověk mohl pocítit hrdost. Všechny činnosti vytvářené v počítači jsou samozřejmě svou povahou virtuální, a i když se nám za den podaří vyplnit sto reportů v excelovských tabulkách, není to nic, na co si můžeme sáhnout. Když se k tomu přidá ještě výrazná energetická investice, kterou musí jedinec do pracovní činnosti vkládat, máme tu živnou pudu pro vyhoření. Právě proto jsou často zmiňovanými rizikovými oblastmi například …