Málokteré téma působí více problémů než nesouhlas jednotlivců
s konkrétním podílem na moci.
Každá společnost si vytváří své hierarchie, mocenské a společenské
žebříčky. Moc se v každém týmu dělí - lidé vědí, kdo komu smí rozkazovat a kdo
koho musí poslouchat. Mluvíme o dominaci a submisi. Slovo dominantní pochází z
latinského dominare a znamená vládnout, panovat, ovládat, od dominus, pán.
Submise pak ze submissio, což značí sklonění, sehnutí, shrbení, poslušnost,
podrobení se.
Vztah mezi dominancí a submisí lze vyjádřit třeba takto: „Pokud
přání osoby A mají větší vliv na chování osoby B než přání osoby B na chování
osoby A, pak je v tomto vztahu osoba A dominantní.“ Jak se to projevuje
tělesně?
V jednom pokusu byl skupině amerických studentů představen významný
profesor z jiné univerzity. Později poznali i profesorova asistenta. Konečně
jim přivedli nového spolužáka. Studenti měli odhadnout výšku těchto tří pánů. V
průměru hádali profesorovi o 12 cm více než spolužákovi. Všechny tři role
samozřejmě sehrál jeden a tentýž muž.
Krční páteř je slabé místo silných.
Máme v sobě hluboce zakořeněné jedno ze základních pravidel
zvířecí říše: větší živočich imponuje víc. V řeči běžně spojujeme tělesnou
velikost s významem a respektem. Říkáme „velký šéf a malý úředníček, ve firmě
je to velké zvíře, velikán našich dějin“ atd. Dominance tělesný obrys
opticky zvětšuje, submise zmenšuje. Odborně se tomu říká plusová a
mínusová glazura.
Nejrůznější druhy a čeledě živočichů v okamžiku hrozby zvětšují své
tělo, aby zastrašily soupeře. Každé zvíře používá jiné možnosti své anatomie.
Srstnatí savci ježí srst, ptáci roztahují křídla, zvedají chocholky, ryby se
nafukují nebo zvedají ploutve, útočící hadi se vztyčují, koně se vzpínají atd.
To jsou takzvané imponující postoje (z latinského imposere, vnutit, tedy
vnutit druhým nějaký dojem o sobě) . Když se živočich dává na ústup a podvoluje
se soupeři či situaci, dělá pravý opak: schlípne, stáhne ocas, skloní hlavu,
shrbí se, stočí se, přitiskne se k zemi, sklopí uši atd., aby se zdál menší. To
jsou obranné, defenzívní postoje.
My lidé jsme tento repertoár také převzali. Využíváme možností svého
těla, abychom někdy zaimponovali svou velikostí a jindy dali najevo podrobivost
svou malostí. Máme k tomu i řadu rekvizit: královské koruny, vojevůdcovské
chocholy, papežské tiáry. Lidé moci si dopomáhají k velikosti i oděvem a
předměty.
Osou sebehodnocení je pro člověka páteř, především ve svém
nejpohyblivějším krčním úseku. Na křivce krku nejsnáze poznáme míru a stav
sebevědomí. V zahanbení, depresi, při pocitu viny a neschopnosti máme tendenci
klopit hlavu. Chceme-li někoho povzbudit, dodat mu sebedůvěru, co řekneme?
Hlavu vzhůru! Ale pozor: záklon, třeba i jemný, působí velmi povýšeně.
Vrcholek brady nikdy nemá mířit ani o úhlový stupeň výš. O člověku, který chodí
se zdviženou bradou, říkáme: „Nosí hlavu moc vysoko. Ohrnuje nad námi nos.
Kouká na nás svrchu.“ Je to vážný neverbální zlozvyk. Občas si ho osvojí
muži menší postavy, občas jsme ho odkoukali od někoho, kdo nám imponoval, ale
vždycky stojí za to ho přecvičit - rozhodně nám nepřidává na sympatiích.
Lidé, kteří velmi lpějí na svých názorech a na tom, že se nedají
nikým zmanipulovat, mají často problémy se ztuhlou krční páteří. Krásně to
zrcadlí české slovo tvrdošíjnost - snaha nést hlavu vždycky hrdě zpříma
se mstí svalovou ztuhlostí. Krční páteř je slabé místo silných. Vidíme-li
člověka se stále vztyčenou a málo pohyblivou hlavou, vězme, že bude velice
těžké ho k něčemu přimět nebo ho o něčem přesvědčit.
Další plusové glazury: i rozkročení nás opticky zvětší -
hlavně muži ve sporu často stávají s nohama od sebe. Stejně tak ruce v bok,
oblíbené gesto hádavých žen. Vsedě týl opřený o propletené prsty, lokty od
těla, nohy vytrčené daleko do prostoru. Noha přes nohu s…
dostupný obsah
