Nepřístupný dokument, nutné přihlášení
Input:

Cestovní náhrady v praxi SVJ

14.10.2015, , Zdroj: Verlag Dashöfer

7.3.3
Cestovní náhrady v praxi SVJ

Ing. Zdeněk Morávek

V běžné praxi společenství vlastníků jednotek se nepochybně vyskytují případy, kdy SVJ vyplácí cestovní náhrady, a to svým zaměstnancům nebo členům svých orgánů. Cílem tohoto příspěvku je stručně zrekapitulovat související právní úpravu a postupy.

Obecně platí, že cestovní náhrady jsou upraveny v § 156 až 189 ZP (zákoníku práce - zákon č. 262/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Tato úprava se ovšem týká pouze zaměstnanců. Zaměstnavatelé se pro účely poskytování cestovních náhrad dělí na dvě skupiny, a to zaměstnavatele, kteří jsou uvedeni v § 109 odst. 3 ZP (tzv. veřejná sféra), a ostatní zaměstnavatele. SVJ budou patřit mezi druhou skupinu zaměstnavatelů, kteří poskytují cestovní náhrady podle standardních pravidel, a od druhé skupiny zaměstnavatelů se liší zejména tím, že při poskytování cestovních náhrad mají stanovenu pouze minimální částku těchto náhrad jako spodní hranici, maximální výší cestovních náhrad omezeni nejsou.

K tomu je ale nutné doplnit, že další důležitý právní předpis z pohledu správného posouzení cestovních náhrad je zákon o daních z příjmů (zákon č. 586/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen "ZDP"), který v § 6 odst. 7 písm. a) vymezuje podmínky, za kterých cestovní náhrady jako příjem ze závislé činnosti nejsou u zaměstnanců předmětem daně. Z této úpravy potom vyplývá, že předmětem daně nejsou náhrady cestovních výdajů poskytované v souvislosti s výkonem činnosti, ze které plyne příjem ze závislé činnosti, do výše stanovené nebo umožněné zákoníkem práce pro zaměstnance zaměstnavatele veřejné sféry, jakož i hodnota bezplatného stravování poskytovaná zaměstnavatelem na pracovních cestách; jiné a vyšší náhrady, než stanoví zákoník práce pro zaměstnance veřejné sféry, jsou zdanitelným příjmem zaměstnance. To tedy znamená, že ve výši poskytovaných cestovních náhrad nejsou SVJ omezena, ale pokud by byly poskytovány cestovní náhrady vyšší než činí horní limit pro veřejnou sféru, bude se jednat o zdanitelný příjem zaměstnance. Z toho důvodu lze předpokládat, i vzhledem k nižší administrativní náročnosti, že tyto limity v případě SVJ překračovány nebudou.

V praxi SVJ se v převážné většině vyskytují zaměstnanci, kteří vykonávají práci na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, tedy dohody o pracovní činnosti a dohody o provedení práce. Jak ovšem vyplývá z § 155 ZP, poskytovat cestovní náhrady těmto zaměstnancům lze pouze za podmínek, že toto právo bylo sjednáno přímo v dohodě a bylo sjednáno i místo pravidelného pracoviště zaměstnance. Pouze v případě, má-li zaměstnanec podle dohody o provedení práce vykonat pracovní úkol v místě mimo obec bydliště, má právo na cestovní náhrady, bylo-li jejich poskytnutí sjednáno, i když není sjednáno místo pravidelného pracoviště.

Jiná situace je ovšem u členů výboru SVJ. Tyto osoby nelze považovat za zaměstnance z pohledu zákoníku práce, úprava cestovních náhrad tam obsažená se na ně tedy nevztahuje. Ovšem z pohledu ZDP se jedná o zaměstnance, protože odměny člena orgánu právnické osoby se považují za příjmy ze